Článek
Domovní schůze by měly být místem, kde se řeší, co je potřeba. Opravy, finance, údržba. Jenže v české realitě se z nich stává absurdní drama. Ne o tom, co je důležité. Ale o tom, kdo si na koho co vymyslí. Staré křivdy, uražené ego, zášť i malichernost. Místo věcné diskuse se tam hraje hra „kdo dřív vypění“ a „kdo má větší pravdu“.
Pani Dvořáková má problém, že Novákovi si pořídili nové dveře. Prý si to dovolili nenahlásit předem. Pán z druhého patra se červený v obličeji hádá, že za smrad na chodbě může pes od sousedky. A František ze třetího se rozhodl rozklíčovat, kdo hází plasty do papíru. Zábavné? Jenže tohle trvá tři hodiny a nikam to nevede.
Kdo má hlasitější hlasivky, ten vítězí
A co se nestihne vyřešit na schůzi, řeší se pak mezi dveřmi. Pomluvy, výhrůžky, tiché bojkoty. Jedna sousedka mi vážně řekla, že hlasovala proti rekonstrukci výtahu, protože se na ni kdysi špatně podívala jedna jiná žena. Ne proto, že by na to nebyly peníze. Ale proto, že jí chtěla „dát za vyučenou“. Vítejte v pekle kolektivního vlastnictví.
Kdo se nepřizpůsobí, je nepřítel
Každý, kdo navrhne logické řešení, bývá umlčen. Protože logika je slabá proti ublíženému egu. Kdo má jiný názor, je automaticky „nepřítel“, „namyšlený“ nebo „ten, co si myslí, že je něco víc“. A protože se někteří lidé bojí konfliktu, raději mlčí. Tím ale dávají prostor těm nejhlasitějším.
Výsledek? Oprava střechy se neudělá, protože se nedohodli. Společné finance se ztratí v nepřehledných dokumentech. A všichni jsou otrávení, ale navenek se usmívají, protože přece „jsme jedna komunita“.
Kdo to nezažil, nepochopí
Domovní schůze nejsou o správě domu. Jsou o lidské malosti. O potřebě vládnout alespoň kouskem chodby, když už jinde v životě nemají žádnou moc. O výlevech lidí, kteří si tam nesou frustrace z úplně jiných oblastí. A o kolektivní ztrátě zdravého rozumu, jakmile se zavřou dveře a na stůl se položí zápis a perlivá voda.
Takže až příště půjdete na domovní schůzi, připravte si ne argumenty, ale pevné nervy.
