Článek
Stáli jsme na parkovišti u supermarketu. V ruce jsem držela lísteček s pokutou za špatné parkování. Byla jsem naštvaná, zaskočená, zklamaná. A on? Můj manžel? Místo podpory se mi začal smát. Otevřeně, nahlas, výsměšně. Prý jsem si to zasloužila. Prý jsem neschopná. A jestli jako čekám, že to zaplatí on.
V tu chvíli mi došlo jedno – největší chyba nebylo parkování mimo vyznačené místo. Největší chyba bylo, že jsem si ho vůbec pustila do života.
Nešlo o peníze, šlo o respekt
Pokuta byla za pět set korun. Nezničilo by nás to. Nešlo o žádné drama. Ale ta reakce. Ten úšklebek, to posměšné: „No jo, ty a tvoje řízení.“ Jako bych byla nějaká nána k smíchu, k ničemu. Místo „v pohodě, zaplatíme to“ nebo „to se stane každému“ přišlo: „To jsi musela být úplně mimo, ne?“
Ať si kdo chce co chce říká, ženská nepotřebuje muže, který ji zachrání. Potřebuje někoho, kdo ji neshodí. Nikoho neprosím o záchranu. Ale výsměch od partnera, když mi není dobře? To je přes čáru.
Když selhání druhého je příležitost ukázat svou nadřazenost
Tohle totiž nebylo poprvé. Kdykoliv se mi něco nepovede – rozbije se mi mobil, zapomenu klíče, spálím večeři – on se začne pošklebovat. Vždycky si rýpne. Vždycky přidá tu jedovatou poznámku, která zabolí víc než celá ta událost.
Nejde o to, že by byl špatný člověk. Ale jeho ego se vyživuje na mých chybách. A místo opory doma zažívám uštěpačné poznámky. Co si asi tak myslí, že mě to rozesměje? Že mi to zvedne náladu? Ne. Zvedlo mi to tlak.
Láska není závod o to, kdo udělá méně chyb
Vztah není soutěž, kdo víc pokazí a kdo se tomu víc zasměje. Vztah je místo, kde bychom si měli být rovní. Kde by měl být prostor i pro selhání, i pro slabost, i pro blbou pokutu.
Místo toho jsem doma s někým, kdo každé moje klopýtnutí vnímá jako důkaz vlastní převahy. Kdo mi připomíná, že on by tohle „nikdy neudělal“. Jenže já se v tom smíchu topím. A už mi to nepřipadá jako láska. Ale jako výsměch všemu, co jsme si kdy slíbili.
Až dostane pokutu on, budu ticho. Ale nezapomenu.
Až mu jednou přijde složenka za překročenou rychlost nebo daňový nedoplatek, budu ticho. Ale ne proto, že bych byla lepší člověk. Budu ticho, protože vím, jaký to je – být na dně a slyšet smích místo podpory. A i když budu mlčet, vím jedno: ten den, kdy se mi smál, si budu pamatovat dlouho, ještě déle než tu pokutu.
