Článek
Jsem jeho partnerka. Ne služka, ne hotelová kuchařka, ne matka. A jestli má pocit, že „k ničemu nejsem“, když mu neservíruju večeři pod nos, tak si měl radši pořídit mikrovlnku než ženskou.
Takhle fakt vypadá rovnocenný vztah?
„Zase není nic k jídlu? No tak co jsi celý den dělala?“
Tahle věta mě rozsekala. Nepřišla po týdnech hádek. Ne. Přišla naprosto mimochodem. Mezi dveřmi. S tím jeho otráveným pohledem a rukama v kapsách.
Já? Já ten den byla v práci, stihla nákup, vyzvednout věci z čistírny, vyřešit fakturu za jeho blbý mobil, a domů jsem se vrátila o čtvrt hodiny dřív než on.
A místo: „Ahoj, rád tě vidím,“ mi řekne, že jsem mu k ničemu. Že jsem selhala. Protože nestojí na stole guláš.
Jasně. Jsem přece žena. Takže vaření je automatické?
Začala jsem přemýšlet. Kdy se tohle stalo normální?
Kdy se z vaření, které jsem dělala ráda, stala moje povinnost? Kdy se z něj stala moje hodnota?
A hlavně: kdy se z něj stala zbraň, kterou proti mně začal používat?
Protože když chlap řekne ženě, že je mu „k ničemu“, když nevaří – neříká to kvůli hladu. Říká to, protože chce mít doma ticho, pohodlí a obsluhu. Protože si myslí, že když chodí „do práce“, zbytek života mu má někdo vyskládat jako švédský stůl.
Tak jsem mu ten stůl připravila. I s účtenkou.
Druhý den jsem vstala dřív. Nakoupila čerstvé suroviny. Vyžehlila ubrus. Vyhledala recepty, které jsem v životě nedělala, a dala si na nich záležet.
Když přišel domů, čekala ho romantická večeře. A vedle ní – ručně psaný účet.
Hlavní chod – 280 Kč
Dezert – 90 Kč
Příprava – 2 hodiny
Servírování – 100 Kč
Úklid – 150 Kč
Psychická újma z pasivně-agresivních výroků – nevyčíslitelná
Celkem: 620 Kč. Platba hotově. Láska na slevu nemá nárok.
Jestli mě chceš jako hospodyni, tak plať. Jinak drž pusu a přidej ruku k dílu.
Přestal se smát, když pochopil, že to myslím vážně. A já jsem přestala doufat, že se někdy změní. Tihle muži se totiž nemění. Mají to v sobě zapsané. Žena = péče. Žena = servis. Žena = samozřejmost.
A jakmile přestaneme plnit jejich představy, stáváme se „k ničemu“.
Tak já mu něco povím: Radši budu „k ničemu“, než žít s někým, kdo mě bere jako stroj.
Už nechci být ta, která se omlouvá, že nestihla vařit. Nestihla – protože žije. Protože pracuje. Protože není naprogramovaná na domácí provoz.
Chceš jídlo? Nauč se vařit.
Chceš uklizeno? Vem do ruky hadr.
Chceš partnerku? Začni se tak chovat.
Protože já nejsem tvoje kuchařka. Nejsem tvoje máma. A rozhodně nejsem k ničemu.
Jsem žena, která si váží sama sebe. A tobě jsem vystavila poslední účet.
