„A co jsi tady celý den dělala, když není uklizeno?“ zeptal se mě, když jsem na mateřské s dvojčaty

Vrátil se domů z práce, položil tašku, rozhlédl se po obýváku, kde se sušilo prádlo, v kuchyni stála hora nádobí a v dětském pokoji se válely hračky. Zvedl obočí a ledovým tónem pronesl:
„A co jsi tady celý den dělala?“
Zamrzla jsem. Měla jsem chuť mu tu jeho manažerskou hlavu omlátit o lednici.

Co jsem dělala? Vstávala jsem sedmkrát během noci, protože jedno z dětí brečelo, druhé zvracelo. Ráno jsem začala snídaní, u které jeden kopal do topení a druhý si rozmazával jogurt po čele. Mezitím se pes vyzvracel na koberec, kočka shodila květináč a mně začalo téct mléko z podprsenky. A on má tu drzost se zeptat, co jsem dělala?

Pro muže je „být doma s dětmi“ synonymem k „válet si šunky“. V jejich hlavách je to klidný den s kočárkem v parku, kafíčko s kamarádkami a jedno uspávání odpoledne. Nevidí třicet přebalování, pět hysterií, deset pokusů uvařit oběd, který stejně nikdo nechce, a boj s časem, abych se vůbec dostala do sprchy.

Nevidí nic. Ale komentář mají vždycky.

Mateřská není pauza od života. Je to restart nervového systému v podmínkách přežití. Neustálý křik, žádné soukromí, žádný klid. A když už se na chvíli posadím, stejně myslím na to, co všechno ještě hoří, co musím udělat a co by ještě mohlo počkat.

A největší bolest? Že ten, kdo by měl stát na mé straně a snažit se mi pomoc, je ten první, kdo mě shodí.

Ten, kdo by měl chápat, kdo by měl být oporou, se mě místo toho ptá, proč je dřez plný. Proč jsem neuvařila. Proč si „všechno tak beru“. Proč brečím, když děti brečí.

Jsem unavená. Ne z dětí, ale z očekávání. Ze všeho, co bych měla zvládnout. A z pocitu, že se zodpovídám za to, že jsem „jen“ máma.

Mám toho dost. Už se nebudu stydět, že doma není sterilně čisto. Že jsem se zase nezvládla nalíčit. Že jsem celý den neotevřela knihu, protože jsem držela plíny, flašky a děti. A rozhodně se už nenechám ponižovat od někoho, kdo si myslí, že jediný, kdo u nás pracuje je on, protože nosí domů výplatu.