Článek
Na ten den jsem se připravovala půl roku. Každý detail laděný do poslední drobnosti. Šaty, květiny, dort. A hlavně pocit, že budu konečně středem pozornosti. Že mě všichni uvidí jako nevěstu. Ženu, která je milována a která miluje.
Jenže to bych nesměla mít „kamarádku“, která si to celé spletla s přehlídkou svého ega.
Vstup jako z červeného koberce
Přišla o dvacet minut později. Záměrně. Vysoké podpatky, hluboký výstřih, těsné bílé šaty, které se nápadně podobaly těm mým. Kdyby se v nich vdávala ona, rozdíl by poznal málokdo.
Ale tím to nekončilo. Měla čerstvě udělaná prsa. A neměla problém se o tom bavit naprosto s každým. Před mými rodiči, před tchyní, dokonce i před farářem. Můj novomanžel na ni fascinovaně zíral. A nebyl sám.
Pozornost, kterou mi ukradla
Fotograf se mě několikrát ptal, jestli se může vyfotit i s ní. Družičky z ní byly paf. Lidi, kteří přišli na naši svatbu, se víc bavili o ní než o nás. A já? Já se cítila jako šedá myš. Jako by mi někdo ukradl den, na který jsem se těšila celý život.
A víte co řekla, když jsem jí to vyčetla?
„Já jsem přece jen chtěla vypadat hezky. Není moje chyba, že se vedle mě cítíš méněcenná.“
Opravdu přítelkyně?
Tehdy mi to došlo. Ona nikdy nebyla kamarádka. Jen parazit, který se mnou držel krok do doby, než mě mohl zastínit. Možná se jí nelíbilo, že jsem se vdala dřív než ona. Možná to byl jen zoufalý pokus upoutat pozornost. Ale jedno je jisté – cíleně zničila den, který mi měl zůstat jako nejkrásnější den v životě.
Některé věci se neodpouštějí
Už nejsme v kontaktu. A nikdy znovu nebudeme. Její číslo mám zablokované. Když se mě někdo zeptá, co se stalo, odpovím jediné: „Zničila mi svatbu. A tím i naše přátelství.“
Ne všechno se totiž dá omluvit. Ani silikonem. Ani výmluvou, že „jen chtěla vypadat dobře“.
Protože když si někdo potřebuje dokazovat hodnotu tím, že přebije vaši svatbu – pak není přítel, ale spíš naopak.
