Článek
Dnešní penzisté žili v době, kdy šlo postavit dům za pár platů, najít práci bez diplomu a naspořit na auto i dovolenou. Stát jim dal byty, fabriky je potřebovaly, zdravotnictví měli zdarma a stát se postaral, aby si nějak žili.
A dnes? Křičí, že mají málo. Že si zaslouží víc. Že jim stát „bere“, že „nemají z čeho žít“. Jenže to, co berou, někdo platit musí. A tím někým jsou právě ti mladí, kteří sami nemají nic.
Mladí pracují, přizpůsobují se, tahají ekonomiku. A přitom dostávají facku za fackou
Zatímco senioři se perou o slevy na rohlíky a jezdí za pá drobných po celé republice, mladí jedou na doraz. Dvě práce, hypotéka nedosažitelná, školky přeplněné, ceny nájmů likvidační.
A ještě si vyslechnou:
„Za nás jsme si všechno museli odmakat.“
Ne. Nemuseli. A hlavně – nemakali ve světě, kde startovní čára začíná v minusu.
Všichni mluví o důchodech, málokdo o tom, že dnešní třicátníci a čtyřicátníci možná žádné mít nebudou. Ale z jejich výplat se ty současné důchody platí. Kde je vděk?
Mlčíme. Ale není to ze slabosti
Mladí lidé nejsou líná generace. Jsou to přeživší. Umí se uskromnit, přeorientovat, učit za pochodu, změnit obor, vytvořit si vlastní pracovní pozici, když žádná není. Nežijí z „nároku“. Nečekají, že jim někdo pomůže. A právě proto jsou silní a vyčerpaní a nemají dost trpělivosti s náladovými seniory, jak je jim často vyčítáno.
Kolik musí ještě unést?
Mladí dnes nejen pracují, ale zároveň pečují o děti, vzdělávají se, pomáhají rodičům i prarodičům. Jsou hromosvodem frustrací všech generací. A přestože často nemají finance ani na vlastní důstojné bydlení, stále slyší, že by „měli držet pusu a krok“.
Stát k nim obvykle mlčí. Média je ignorují. Společnost je často ponižuje – protože nejsou slyšet, protože nemají čas se bránit. Ale co když si konečně vezmou hlas zpátky?
Přestaňme si hrát na to, že důchodci jsou jediní, kdo má právo si stěžovat. Mladí nesou celé tohle divadlo na zádech. A nevěřím, že to budou dělat věčně.
