Článek
Nevím, proč mě to ještě dokáže překvapit. Možná proto, že pokaždé věřím, že se jednou zachová jako normální dospělý člověk, ne jako stará, vztahovačná intrikánka.
Byli jsme pozvaní na nedělní oběd. Manžel klasicky nepřišel – měl „nějakou práci“. A tak jsem tam seděla sama. S ní. Dvě ženy, které by si v jiném životě možná ani společně nezavolaly výtah.
U kafe si ke mně přisedla, vytáhla zpod ubrusu sušenku a s hranou empatií spustila:
„Hele, já se tě nechci nějak dotknout, ale… vy spolu ještě jako… spíte?“
Pronesla to s tím známým ksichtem. Předstíraná starost, ve skutečnosti ryzí jed.
Nečekala odpověď, ale dostala jí
Chvilku jsem se na ni dívala. A pak to ze mě vyletělo, naprosto klidně:
„Ano. A někdy si u toho i povídáme o tom, jak se z tvého syna stal muž, co si v životě neumí ani vyprat ponožky.“
Upila jsem kafe. Ona strnula. Ticho, které následovalo, by se dalo krájet. A mně to poprvé za celý náš vztah udělalo skutečně dobře.
Dítě není majetek.
Ona nikdy nezvládla pochopit, že její chlapeček je dospělý. Že má život, vztah, ženu. Ne služku. Ne konkurenci. Ale partnerku. Jenže co udělá taková žena, když si není jistá svou rolí? Začne kontrolovat. Ptát se. Vrtat.
„A spíte spolu?“ je víc než jen otázka. Je to test. Výslech. A taky způsob, jak vám připomenout, kdo tu „byla první“.
Je mi líto, ale já nesoutěžím o lásku svého muže se ženou, která ho učila chodit na nočník. A která by nejradši ještě dnes rozhodovala, komu dá pusu na dobrou noc.
Jsem jeho partnerka. Ne tvoje sokyně.
Ta otázka nebyla nevinná. Byla jedovatá. A její cíl byl jasný – ponížit mě. Znejistit. Připomenout, že ona má taky nárok vědět, co se děje v NAŠÍ posteli.
Jenže to nemá. Nemá právo vůbec mluvit o tom, co dělám se svým mužem. A už vůbec ne se mě ptát jako inspektorka ložnicových výkonů.
Co jsem udělala dál?
Vstala jsem. Odsunula talíř s nedojedeným koláčem. A než jsem odešla, řekla jsem:
„A když tě to tak zajímá, posledně to bylo na stole. V obýváku. Tam, kde visí ta vaše svatební fotka.“
A odešla jsem.
Nevím, co udělala. A je mi to jedno. Protože v ten moment pochopila, že já nejsem ta, kterou si může srovnat do latě. Ne ta, která jí bude skládat účty ze života. A rozhodně ne ta, která si nechá kálet na hlavu jen proto, že „je to přece maminka“.
Jednou provždy: Tchyně není bůh.
Je to jen další člověk. A pokud nezná své místo, je třeba jí ho připomenout. Klidně tvrdě. Klidně ostře. Ale hlavně bez omluv.
Protože já nejsem terapeut její nedořešené závislosti na synovi. A už vůbec ne ta, která se jí bude zpovídat ze sexu.
Tohle nejsou 50. léta. A já nejsem její podřízená.
Takže ano, spíme spolu. A kdybych chtěla, pošlu jí i rozvrh. Ale, ať si radši najde vlastní postel. A přestane se cpát do té naší.
