Článek
Všichni máme tu idylku v hlavě. Lázně jako oázu klidu, kde se senioři léčí, popíjejí vlažnou Vincentku a chodí spořádaně na elektroléčbu. Jenže stačí v těch lázních pár dní pobýt a pochopíte, že pod tou maskou civilizované terapie se skrývá čistý, neředěný bujarý mezilidský rej.
„Masér mi říkal, že má zítra volno…“
Lázeňská atmosféra je nebezpečně opojná. Lidé, vytržení z domácích manželství, mají najednou pocit, že se jim restartoval život. Manželé zůstali doma, děti nevolají a konečně se můžou volně nadechnout a taky si sáhnout.
Maséři tu nejsou jen maséři. Jsou to novodobí guruové, na které se čeká víc než na léčivou vanu. Zdravotní sestry jsou často předmětem legend, které mezi pacienty kolují s rychlostí blesku. A procedury? Ty jsou jen přípravnou fází k tomu, co se děje po večerech.
Je to jako letní tábor – jen místo opalovacího krému se tu užívá modrá pilulka.
Věk je jen číslo. A laťka není vysoko
Na věku tu nezáleží. Osmdesátiletý chlap s kardiostimulátorem vám během dvou dní domluví „rande“ s vdovou z Olomouce, co má v očích jiskru a v kufru kondomy. Tohle není domov důchodců. Tohle je otevřený trh hormonů a nudy. A nuda je, jak známo, nejlepší afrodiziakum.
Zažila jsem ženské, které doma dvacet let nedržely chlapa za ruku a tady se během tří dnů rozpomněly, jak se flirtuje v dešti cestou z inhalace. Slyšela jsem, jak si dvě sedmdesátnice šeptají u kafe, že „Karel má pořád jiskru v oku… a prý i jinde“.
A co teprve manželky, které přijely bez mužů. Ty zažívají druhou pubertu na místech, kde to voní sírou a kde se večer pije polosuché za akčních 45 korun.
Lázně nejsou o zdraví. Lázně jsou o úniku
Zapomeňte na léčbu. Lázně jsou prostor, kde se lidé – často po dekádách stereotypu – utrhnou ze řetězu. A protože jsou už „ve věku“, nikdo je nebere vážně. Jenže právě proto si dovolí víc. Tančí, svádějí, ztrácí zábrany. Není výjimkou, že se tu během tří týdnů vytvoří víc „párů“ než na střední škole během maturitního plesu.
A že jsou zadaní? To nikoho netrápí. Lázeňské pravidlo číslo jedna: Co se stane v lázních, zůstává v lázních.
Výměna manželek pro pokročilé
Někteří sem jezdí pravidelně. A už mají „svoje známé“. A známí mají známé. A tak se vytvoří síť, kde se vyměňují zážitky, partneři i pokoje. Jsou tu lidi, co mají doma pokoj č. 15 jako svůj „útěk z reality“. A ženy, které mají v lázeňském deníčku poznámky, které rozhodně nejsou o tlakové masáži.
Největší ironií je, že o tom všichni ví, ale dělají, že ne. Děti si myslí, že rodiče jedou na léčbu. Ale lék, který tu senioři hledají, není v minerální vodě. Je v doteku, zájmu, pozornosti. A někdy i ve sprše v druhém patře.
Moralizování? To si nechte
Možná si říkáte, že to je šílené, nechutné, neuctivé. Ale víte co? Lidé chtějí cítit, že ještě žijí. A když jim to doma nikdo nedá, tak si to vezmou jinde. A lázně jsou ideální prostor. Bez kontroly. Bez závazků. S atmosférou, která láme morálku i staré klouby.
Takže příště, až bude babička balit kufr na třítýdenní pobyt v Luhačovicích, neříkejte: „Ať si odpočineš.“ Řekněte radši: „A pozdravuj Karla.“
Protože jestli si myslíte, že se tam léčí jen tělo, tak jste v hlubokém omylu.
