Článek
Nespočítám, kolikrát jsem šla do práce s horečkou, jen aby se oddělení nerozpadlo. Kolikrát jsem po nocích opravovala cizí chyby, protože „ty jsi zkušená, ty to zvládneš.“ Kolikrát jsem si odepřela dovolenou, protože „je krize“. A víte, co mi za to všechno řekli, když přišla další „optimalizace“?
„Vaše místo bylo zrušeno. Děkujeme za odvedenou práci.“
Bez emoce. Bez uznání. Bez studu.
Jen tak. Konec. Zavřeno. Vyřízeno.
Mladá krev je levnější. A prý „perspektivnější“.
A tak přišla dvacetiletá Jana. Sympatická. Umí Instagram a posílá e-maily s gify. To stačí. Když se jí šéf zeptal na rozpočtové limity, nevěděla. Když dostala Excel, začala googlit. Ale hlavně že má „drive“.
Na mě už drive nikdo neviděl. Viděli jen věk. Vrásky. Rigiditu.
Nepomohlo, že jsem celý život táhla. Nepomohlo, že jsem znala firmu do posledního šroubku.
Přestala jsem být výhodná. A to je v byznysu horší než chyba.
Měla jsem pocit, že mě okradli. Ne o práci. O důstojnost.
Seděla jsem doma. Sama. Poprvé po třiceti letech jsem neměla kam ráno jít.
Ticho.
A pak přišel vztek. Ne kvůli platu. Ale kvůli tomu, že mě celou dobu jen využívali.
A když už nebylo co brát, odhodili mě jako starou židli.
Bez pozdravu. Bez úcty.
Zůstala mi jen krabice s poznámkami, fotky z vánočního večírku a vzpomínky, které bolí.
Až příště uslyšíte „restrukturalizace“, zpozorněte.
To není nové směřování. To je eufemismus pro to, že někdo dostane padáka, protože je starší.
Protože si dovolil stárnout.
Protože má zkušenosti.
Protože se nebojí říct názor.
Protože si troufne říct, že se něco dělá špatně.
Ve firemní hantýrce to znamená: „Nezapadáš.“
A víte co? Už ani nechci.
Nechci být obětí.
Už mám dost řečí o tom, jak si máme ve stáří užívat zasloužený odpočinek. Víte co?
Ten odpočinek je často nucený.
A není zasloužený, ale vykoupený bezohledností.
A pokud máte doma rodiče, kteří celý život pracovali a teď se bojí vyzvedávat poštu, protože „co když jim přijde výpověď“, tak víte, o čem mluvím.
Nás starších se dnes nikdo nechce ptát. Jen nás chtějí odsunout. Zaživa. Tiše.
Až mě jednou budou vyzvedávat z databáze bývalých zaměstnanců…
…chci, aby u mého jména nebylo: „Přebytečná.“
Chci, aby tam bylo: „Ta, bez které by to třicet let nefungovalo.“
Ale o to si dnes musíme říkat samy. Protože úcta se už nedává.
Musíme si ji vybojovat.
A musíme o tom mluvit.
