Moje děti se odstěhovaly do Austrálie. Co si počnu sama na stará kolena, je nezajímá

Když se mi narodily, nevěřila jsem, že může člověk někoho milovat tak moc. Věnovala jsem jim všechno, čas, peníze, mládí, zdraví. Neměla jsem koníčky, neměla jsem vlastní sny. Jen ty jejich. Chtěla jsem, aby se měly líp než já. Aby mohly do světa, když já musela do kravína. A ony šly. Udělaly kariéru a odstěhovaly se. Do Austrálie. A já zůstala.

Volaly jednou týdně. Pak jednou měsíčně. Teď už ani to ne. Odpověď na zprávu přijde za tři dny. Prý nestíhají.

Ale fotky z víkendového grilování u moře stíhají dát na Instagram každý den. Vím, co vařily, co si koupily, kde byly. Jen nevím, kdy zase uvidím jejich oči naživo. Možná už nikdy.

Nevím, kdy se to stalo. Kdy jsem pro ně přestala být člověk. Kdy se ze mě stala jen povinnost, kterou je třeba občas splnit. „Zavolej mámě, ať se neurazí.“ Už necítím, že by volaly proto, že chtějí. Ale proto, že musí. A když se rozpláču, řeknou, že „jsou unavené“. Že „nechtějí poslouchat negativitu“.

Negativitu? Jsem sama. Všechno mě bolí. A nemám komu říct, že mám strach.

Jasně. To se lehce říká. Ale proč má jejich štěstí znamenat moje prázdno? Proč se rodič musí obětovat do posledního dechu, ale když chce kousek vděku, je to vydírání? Nechci jim brát jejich život. Ale nechci, aby ten můj přestal existovat, když se odstěhovaly.

Pořád jsem jejich máma. Pořád dýchám. Pořád mě bolí, že vnoučata mě znají jen jako „babičku v tabletu“.

Protože jinak bych už asi úplně zmizela. Deník o tom, co vařím. Co mě bolí. O tom, že jsem spadla ve vaně a dvě hodiny čekala, než mě přejde závrať. Že jsem sama slavila narozeniny. Že jsem si koupila dort a sfoukla si svíčku. Sama sobě.

A pak jsem dostala zprávu: „Promiň, mami, úplně jsem zapomněla. Jaký jsi měla den?“

Napsala jsem: „Krásný.“ Protože lítost už dál nedokážu snést. A stejně bych pravdu musela přepsat do angličtiny, aby jí moje vnouče rozumělo.

Nechci, aby se ke mně vracely ze soucitu. Chci, aby chtěly. Aby pochopily, že láska nemá být jednosměrná. Že rodiče nejsou pevnost, která se nehroutí. A že až jednou přijde čas, možná si vzpomenou, ale to už bude pozdě. Až zavolají, bude ticho. A možná jim konečně dojde, co to znamená být úplně sám.