Článek
Už při příchodu do jejího bytu jsem věděla, že to nebude příjemné. Výraz ve tváři, tón hlasu, způsob, jakým mě „uvítala“ – všechno na ní křičelo: „Myslím si, že jsem něco víc.“ Strčila mi do ruky hadr a bez jakékoli slušnosti spustila: „Tady to potřebuje pořádně umejt, už to nezvládám. A stejně bych se k tomu nikdy nesnížila.“
Zůstala jsem stát. Neurazila mě, ne. Já jsem zvyklá. Ale znovu mě to zarazilo. Kolik lidí si pořád myslí, že manuální práce = méněcennost?
Otázky, co bodají
Jakmile se pohodlně usadila do křesla s vínem v ruce, začal výslech.
„A vy tohle děláte dlouho?“
„To jste nesehnala nic lepšího?“
„Nemáte žádnou školu?“
„Nechtěla byste dělat něco pořádného?“
Nezlobila jsem se. Bylo mi jí líto. Tolik arogance, předsudků a nevyřešené frustrace. Jako by její hodnota závisela na tom, jestli někoho převyšuje.
Pak to přišlo: peníze
V jedné chvíli z ní vypadlo, že bere něco přes 25 tisíc čistého. Prý „úřednice na kraji“.
„A vy? To jako fakt jen za uklízení?“
Usmála jsem se. „Přes čtyřicet.“
Vypadala, jako když jí zaskočilo sousto. Prý: „To je nějaký vtip?“
Nebyl. Pracuju naplno, mám stabilní klientelu, živnosťák, odvody i daně v pořádku. Umím si říct o peníze. A hlavně, lidi si mě doporučují, protože jsem poctivá, rychlá a spolehlivá.
Škola života a pokora
Nechodila jsem na vysokou. Učila jsem se praxí. A místo sezení za stolem v klimatizované kanceláři se mi potí čelo nad sporáky, koupelnami a podlahami. Ale neměnila bych. Neponižuju nikoho, neposuzuju lidi podle profesí, a hlavně, nežiju s pocitem, že svět mi něco dluží.
Klientka se pak snažila obrátit list. Prý že „všichni jsme potřební“. Ale bylo pozdě. Ten pohled, když zjistila, že má titul, stůl s podpisovým razítkem a služební kafe… a bere skoro o polovinu míň než já? Ten stál za všechny ty hadry, co jsem za život vyždímala.
Každý máme hodnotu,ale ne stejnou
Nejde o to, kdo co dělá. Jde o to, jak to dělá. O přístup, pokoru a výsledky.
A taky o to, jestli máte potřebu ostatní srážet, nebo jim naopak dokážete s respektem poděkovat.
Uklízení není podřadné. Podřadné je chování lidí, kteří si myslí, že jejich pracovní židle je důkazem jejich hodnoty.
A že člověk s mopem v ruce má automaticky menší mozek.
To už dneska neplatí. A možná nikdy neplatilo.
Ale některé lidi na to holt musí upozornit číslo na výplatní pásce.
