Článek
Můj bratr dospíval s pocitem, že svět mu něco dluží. Že práce je pro hňupy a život má být jen hra. Já jsem už ve dvaceti makala na dvě směny, on se loudal životem jak stín, přisátý ke komukoliv, kdo měl víc než on. Nejčastěji ke mně. Pár stovek na benzín, pár tisíc „než dorazí výplata“, pak „dočasné bydlení“ na gauči, které se protáhlo na tři měsíce. A když jsem se konečně ozvala, dostalo se mi pohledu plného pohrdání.
Prý jsem bez srdce. Prý se nikdo z rodiny nevyhazuje. Prý je chudák.
Parazit s mobilem za dvacet tisíc
To, že nemá na nájem, mu nebránilo pořídit si nový iPhone. Neměl na jídlo, ale objednával si dovážku. Když jsem mu jednou přinesla sáček rohlíků a máslo, urazil se, že nejsem vtipná. Já v tu chvíli nebyla vtipná. Já byla naštvaná. Protože jsem začala chápat, že tohle není dočasný výkyv. Tohle je jeho životní strategie. Najít někoho, kdo má dost svědomí, aby ho živil, a dost slabosti, aby si to nechal líbit.
A když takového člověka najde – jako jsem byla já –, pevně se přisaje a vysává. Ne peníze. Všechno. Energii. Čas. Chuť žít.
Když řekneš „ne“, jsi ten zlý
Jednou jsem mu řekla: „Hele, už tě dál živit nebudu. Najdi si práci, alespoň jen na půl úvazku.“ Odpověď? Výbuch vzteku. Výčitky. Emoční vydírání. A ultimátum – buď budu dál platit, nebo ať zapomenu, že mám bratra.
Dobře, zapomněla jsem. Protože kdo mě má rád, ten mě nevydírá. Kdo je rodina, ten mě nevysává.
A co bylo nejlepší? Okolí. Matka mi plakala do telefonu, že jsem krkavčí sestra. Teta se mnou přestala mluvit. A on? On si o mně rozšířil pomluvy jako o bezcitné kariéristce, co nechala bratra živořit.
Rodinné vazby nejsou volenka k parazitismu
Jestli tohle někdo zažil, ví přesně, jak to bolí. Jak je těžké postavit se „svým“. Ale někdy není jiná cesta. Protože tohle není pomoc, tohle je zneužívání.
Odmítla jsem dál živit někoho, kdo se o sebe nechce postarat. A jestli mě kvůli tomu někdo označí za krutou? Klidně. Ale aspoň teď spím s čistým svědomím. A moje peněženka taky.
