Článek
Říká se, že chybami se člověk učí. No, tak teď už jsme teda poučení pořádně. Akorát nás to stálo 350 000 Kč a kupu nervů. A víte, co je na tom nejhorší? Že jsme si za to mohli sami. Ne žádný podvod, ne nějaká katastrofa – prostě jen jedna hloupá nepozornost, jeden přehlédnutý detail, který nás zruinoval.
A kdyby šlo jen o peníze, tak by to snad ještě šlo, ale ta bezmoc, ten vztek, když vidíte, jak vás systém semele, zatímco všichni kolem jen krčí rameny nebo rovnou řeknou: „No jo, blbost se platí.“ To nás pálilo víc než ztracené peníze.
Vteřina nepozornosti = roky splácení
Auto. Pojištění. Dvě věci, které jsme považovali za samozřejmost. Poctivě jsme platili, byli jsme „zodpovědní dospělí“. A pak stačil jeden náraz a všechno bylo jinak.
Řidič naproti nám nedával pozor, napálil to do nás a ještě z místa nehody ujel. My přežili, auto ne. No a pojišťovna? Ta se nám vysmála do obličeje. „Vaše smlouva nekryje totální škodu,“ oznámili nám bez zájmu.
COŽE?! Platíme roky a když dojde na lámání chleba, tak smůla?
No jo, v systému byl malý háček. Chyběl jeden podpis. Jedno blbé připojištění. V podstatě formalitka, kterou jsme kdysi přehlédli. Jenže tahle formalitka znamenala, že místo 350 000 Kč jsme dostali rovnou nulu.
Lidi vás místo pomoci ještě srazí hlouběji
Když se vám něco takového stane, čekáte aspoň trochu pochopení. Možná i radu, co s tím. A co od svého okolí slyšíte?
„To jste si fakt nezkontrolovali?“
„No jo, hlavně že na blbosti je čas.“
„Aspoň se poučíte.“
Jo, díky. Protože přesně tohle teď potřebujeme – aby nám někdo řekl, jak jsme hloupí.
Nejlepší jsou ti, co se tváří jako mistři světa. „Já bych si něco takového pohlídal.“ Jasně, a já mám doma křišťálovou kouli. Stačí jedno přehlédnuté slovo, jedna podmínka napsaná bleším písmem, a jste v tom taky. Jen to ještě nevíte.
Pojišťovny? Tak akorát loupež století
Pojišťovny jsou geniální mašina. Kasírují vás celé roky, slibují bezpečí, ale když dojde na lámání chleba, vždycky si najdou cestu, jak se z placení vyvlíknout.
Podmínky mají pečlivě napsané tak, že jim nerozumí ani právník.
Malá písmenka, která vám nikdo neukáže.
A pak ten moment, kdy vám oznámí: „Je nám líto, ale bohužel…“
Bohužel co? Bohužel máme smůlu? Bohužel si můžeme vybrat mezi půjčkou a ježděním sockou? Bohužel jste nás roky tahali za nos?
Fakt díky!
A co teď?
Splácíme a moc si „užíváme“, že žijeme v době, kdy stačí jedna hloupá chyba a padáte finančně ke dnu. A pokud si někdo myslí, že oni by takhle stupidní by nikdy nebyli, tak si to klidně myslete dál. My jsme si to mysleli taky. Dnes už víme svoje.
