Článek
Dnešní doba klade důraz na to, aby lidé dělali, to co je v životě těší, aby nebyli vyhořelí, nešťastní a bylo jim dobře. Mladí lidé do vzali tak doslova, že odmítají chodit do práce, protože jsou v nervech z ranního vstávání, cestování do práce tak, aby přijeli včas, pracovního kolektivu, pracovní náplně, rozvržení pracovního dne atd. Snaží se z toho utéct tak, že si pořizují důchody „na hlavu“ a jejich počet překvapivě vzrůstá. Přemýšlela jsem nad tím, do čeho se děsně nechce mně a čeho bych se podle této logiky měla zbavit.
Kašlu na venčení
Poslední dobou se mi extrémně nechce venčit psa. Mám plemeno, které potřebuje hodně pohybu a alespoň 6 km denně je minimum, několikrát týdně chodíme 9 km a více. Když se to rozdělí na etapy, tak to není tolik, ale mě to poslední dobou hrozně prudí. Ráno se nemůžu vykopat z postele, pak se vlečeme první 3 km, kdy se nechce ani Štěňákový. Není už úplně nejmladší a daleko raději by ráno strávila v klidu zahrabaná pod peřinou, než aby ji někdo „rval“ ven a trval na čůrání a bobečkách. Jenže je to nutné, protože z vedra se nedělá zle už jenom mně, ale i jí takže od nějakých 10:00 do 16:00 nevystrčíme z bytu ani chlup. Pak máme odpolední venčení a nakonec večerní. Jedno z nich je vždycky větší, podle nálady. V každém případě, jak už jsem říkala, poslední dobou se mi děsně nechce. Pořád je venku hnusně, takže venčíme mezi dešti a celou dobou se vyhýbáme loužím (alespoň někteří z nás), poslední dobou si naši trasu oblíbili další pejskaři, takže už ji nemůžu pouštět na volno a na vodítku nás to děsně otravuje obě dvě a nebaví mě po každém venčení umývat tlapičky, abychom doma neměli pískovnu. Prostě mám děsnou krizi a nechce se mi.
Nebudu dělat, co se mi nechce
Podle soudobé logiky bych se na to teda měla vykašlat. Přece nebudu dělat něco, co se mi nechce. Takže, místo, abych vlekla pejskovou 3-4× denně ven, ji prostě nechám, až si řekne. Pak s ní dojdu na 5 min před barák, aby si vyřídila co potřebuje a nazdar! Že její i moje kondička půjdou do háje, co na tom? Já se budu moci v klidu dívat na seriály, nebudu unavená a nebudu se z procházek vracet jako čuně obalená bahnem. A ona bude moci v klidu celý den chrápat, aniž by ji pořád někdo prudil, že přestalo pršet a jdeme ven!
A pracovat taky nebudu!
Proč bych měla ráno vstávat a zevlovat do počítače, když si můžu celé dny číst nebo koukat na seriály? Komunikace s klienty, současnými i potencionálními mě otravuje, vytáčí a stresuje. Je to o nervy. Mám právo na to být v klidu a dělat to, co mě baví. Co na tom, že tímto stylem nebudu mít za chvíli ani na nájem. Nevadí, když si seženu papíry, že pracovat nemůžu, protože z toho mám nervy, třeba se mi podaří sehnat i chráněné bydlení. Tam budu pár hodin denně pracovat a zbytek si budu užívat zábavné aktivity, které „tety“ ze stacionáře vymyslí. Budeme chodit na výstavy, navštěvovat nejrůznější kroužky, jezdit na výlety a když se podaří z pracujících lidí vytáhnout dost peněz, tak třeba se podíváme i k moři. A budu mít klid.
Ani za nic!
Překvapuje mě, kolika lidem tohle v životě opravdu stačí. Místo, aby na sobě zapracovali, zaťali zuby a dosáhli svých cílů, vyplašeně utečou před první překážkou a často si zkazí celý život. Ono je super nemít povinnosti a zažívat v životě jen zábavu, ale pokud jste se do téhle fáze nevypracovali a jste teď nezávislí, pochybuju, že to člověka může uspokojovat. Protože to není jen o tom, že nemá existenční starosti. Je to určitě i o nějakém režimu, které v ústavech musí lidé dodržovat. Ať už jde o večerky, jídla ve stanovený čas nebo svobodný pohyb po světě a libovolné trávení času. Navíc, nedovedu si představit, že bych někdy po řadě let už vedla normální život, ale rozpadla by se mi rodina a já bych bojovala o své děti. Může člověk takovou bitvu vyhrát, když by si v mladické nerozvážnosti pořídil „papír na hlavu“?
Upřímně se přiznám, že se královsky bavím, když vidím ty zhroucené plačící obličeje na sociálních sítích, protože ti lidé musí do práce, nebo nevydělávají dost na to, aby si mohli koupit mikinu aktuálně populární značky za 10 000 Kč, zrovna teď, když vyšla nová kolekce. Říkám si, jestli by se takhle chovali, kdyby od svých rodičů občas slyšeli kouzelná slovíčka jako jsou „Ne!“ a „Musíš!“ Vždycky jsem si myslela, že je naprosto samozřejmé, že se o sebe zdravý, dospěl člověk postará sám, ale poslední dobou mám pocit, že lidé spadli asi z jahody. Když se hroutí z běžných záležitostí, co chtějí dělat až přijdou skutečně vážné problémy?
Co myslíte vy?
P.S.: Štěňákovou i přes oboustranný vytrvalý odpor venčím a prostě dělám to samé, co vždycky, když mám venčící krizi. Mám radost alespoň z toho, že si okysličuju mozek, dělám něco pro svou fyzičku a že mi každý den to moje psisko alespoň jeden člověk pochválí.
