Článek
Tahle dovolená se plánovala dlouho. Rodiče celí natěšení, že zase „budeme spolu“. Jenže já vím, co jejich „spolu“ znamená. Režim. Program. Kritika. A žádný respekt k mým hranicím. Ráno vstávat na výlet, ať chceš nebo ne. Snídaně v přesný čas. Rozpis památek. Nezájem, že máš migrénu nebo jsi vyčerpaná. Vždyť je dovolená, tak přece budeš pozitivní, ne? Ne. Nebudu. A rozhodně ne proto, že se to ode mě čeká.
Když řekneš „ne“, jsi sobec
Odmítla jsem jet. Normálně. Klidně. A od nich přišel výbuch. Prý je to drzost. Prý „rodina drží při sobě“. Prý se jednou budu cítit provinile, až oni tu už nebudou. Jenže tohle už není moje první taková dovolená. Vím, jak končí. Vyčerpáním. Úzkostí. Přetvařováním. A zoufalým přáním, aby už byl pátek.
Rodina není o tom, že budeš držet krok s někým, kdo tě nerespektuje. Není o tom, že obětuješ svůj klid jen proto, aby se druhým neotřásl jejich načančaný svět. Rodina by měla být bezpečný prostor. Ne fronta na pasivní agresi.
Proč mě unavuje trávit čas s vlastní rodinou?
Protože není normální, když se na tebe mluví jen direktivně. Když ti neustále někdo radí, opravuje tě, kritizuje, komentuje tělo, oblečení, vlasy. Protože nemám chuť poslouchat, že bych si měla najít muže, rodit děti, přestat tolik mluvit nebo začít více jíst. Tohle není podpora. Z tohohle vzniká tak akorát emocionální únava, která mě stojí víc energie než celý pracovní týden.
A právě proto jsem řekla ne. Protože odpočinek neznamená mlčet, držet se zpátky a doufat, že tentokrát to nebude tak zlé. Znamená to být volná. V hlavě. V těle. V prostoru.
Beru si zpátky právo na vlastní léto
Když jsem se rozhodla, že si to léto zařídím podle sebe, bylo to jako sundat ze sebe těžkou deku. Poprvé jsem si dovolila neposlouchat výčitky. Poprvé jsem si přiznala, že dovolená není povinnost. A že klid v hlavě má větší hodnotu než společná fotka z výletu, na které se stejně nikdo netváří upřímně.
Jestli tohle znamená být „nevděčná“, pak klidně budu
Nechci být dcerou, která celý život ustupuje, aby ostatní byli spokojení. Už jsem dospělá. A právo na vlastní hranice je důležitější než snaha „nepřekážet“. Proto nepojedu. Nepůjdu. Neudělám. Ne tentokrát. A možná uuž nikdy.
Moje dovolená nebude sloužit jako alibi pro nespokojené rodiče, kteří odmítají pochopit, že dcera už není malá holka. A pokud to někdo chápe jako zradu – možná by se měl zeptat sám sebe, co si pod pojmem „rodina“ vlastně představuje. Já už totiž tu svoji představu změnila.
