Nevěřím v monogamii. A ne, nejsem rozbitá, jen svá

Žijeme ve světě, kde se za ideál stále považuje jeden partner na celý život. Dům, dvě děti, dovolená u moře a rodinná fotka u vánočního stromku. Pokud ale tuhle šablonu neplníte, něco s vámi přece musí být špatně. Možná jste podle nich příliš náročná, nedospělá, neschopná kompromisu. Možná jste podle nich „rozbitá“.

Jenže co když je rozbitý spíš ten systém?

Co když monogamie není přirozený stav, ale sociální nátlak? Co když věrnost, kterou jsme naučeni obdivovat, není svobodná volba, ale vynucený strach z opuštění?

Nevěra je zrada. Ale láska není vlastnictví. Monogamie není důkaz citu, je to kulturní konstrukt. Dohoda mezi dvěma lidmi, která nemusí být pro všechny zdravá. Pro někoho je to kotva. Pro jiného řetěz.

Jsou lidé, kteří milují naplno. Ale jen v jednom směru. A pak jsou lidé, jako já, kteří milují vícerozměrně. Hloubku nehledám v počtu lidí, se kterými spím, ale v tom, že s nikým nemusím lhát. A v tom se moje láska liší, není podmíněná výhradním vlastnictvím, ale otevřeností, pravdou a odvahou být.

Kolik lidí žije v monogamním vztahu jen proto, že se bojí říct pravdu? Kolik mužů i žen se dusí ve vztazích, které je dávno nenaplňují, ale drží je v nich strach z osamění nebo společenského odsudku?

Kolik žen dělá všechno správně – vaří, rodí, mlčí – jen aby si je muž nechal? A kolik mužů se zapírá, jen aby nezklamali představu „správného partnera“?

Já si vybrala jinak. Ne proto, že bych neznala věrnost. Ale především proto, že znám svobodu. A nechci ji obětovat na oltář představy, která nefunguje ani polovině těch, kdo ji tak hrdě hlásají.

Nehraju hry. Neslibuju věčnost. Ale dávám celou sebe na dobu, dokud to má smysl. Mám právo zvolit si model vztahu, který mi dovolí být celá. Ne polovinou někoho jiného.

A pokud vám to vadí, nezlobte se. Ale nejsem tu proto, abych naplnila vaše očekávání.

Jsem svá. A v tom je moje síla.

A pokud je vaše láska podmíněná tím, že budu jen vaše, pak to nikdy láska nebyla, byl to jen nárok.