Otec nikdy neříkal dětem, že je má rád. Jedna zpráva ukázala, co o nich říkal každý den.

Můj táta byl celý život málomluvný. Pracoval jako automechanik, všechno dokázal opravit, ale o pocitech nikdy nemluvil.

Když jsem vystudovala vysokou školu, řekl pouze, že teď už si snad najdu pořádnou práci. Když si bratr pořídil první byt, zajímalo ho hlavně, jestli má dobře udělané rozvody.

Nikdy nás neobjal jen tak. Nikdy nám neřekl, že je na nás pyšný.

Přesto jsme ho měli rádi. Jen jsme se smířili s tím, že od něj podobná slova neuslyšíme.

Táta zemřel loni v sedmdesáti čtyřech letech. Několik dní po pohřbu mi napsal neznámý muž.

Představil se jako Milan, tátův bývalý kolega.

„Dneska jsem si poprvé po letech dělal ranní kávu bez toho, abych poslouchal, co se povedlo jeho dětem. Váš táta o vás mluvil každý den. Byl na vás nesmírně pyšný.“

Zprávu jsem si přečetla několikrát.

Nedokázala jsem pochopit, jak může mluvit o stejném člověku, který mi nikdy nedokázal říct ani obyčejné „to se ti povedlo“.

Milanovi jsem zavolala.

Vyprávěl mi, že s tátou pracovali přes třicet let. Každé ráno spolu pili kávu a táta pravidelně začínal povídáním o nás.

Když jsem získala novou práci, věděla to celá dílna. Když se bratrovi narodil syn, táta několik dní ukazoval jeho fotografii každému, kdo přišel.

Dokonce si pamatoval i drobnosti, o kterých jsem si myslela, že je při našich rozhovorech vůbec nevnímal.

„On o vás pořád říkal, že máte dobré srdce a že si se vším poradíte,“ vyprávěl Milan.

Zeptala jsem se, jestli se táty někdy ptal, proč nám to všechno neřekne osobně.

Milan se zasmál.

„Ptal. A víte, co mi odpověděl? Že vás nechce rozmazlovat. Ale myslím, že se prostě styděl.“

Pak dodal, že táta měl na pracovním stole naši společnou fotografii. Nosil ji s sebou i poté, co odešel do důchodu.

S bratrem jsme o tom dlouho mluvili.

Najednou jsme si vybavili všechny chvíle, kdy nám táta pomohl, aniž bychom ho prosili. Opravené auto, připravené dřevo na zimu nebo peníze nenápadně vložené do obálky.

Byl to jeho způsob, jak dávat najevo lásku.

Přesto mě mrzí, že nám ji nikdy nedokázal vyjádřit slovy.

Celý život jsme čekali, až nám táta řekne, že nás má rád. On to mezitím říkal každý den. Jen bohužel všem ostatním, kromě nás.