Článek
Nejhorší na tom není ani ta motorka. Nejhorší je ten tón, jakým to řekl. Jako by mi nabízel šanci být u něčeho velkého. Jako by mi dával privilegium podílet se na jeho „vizi“. A já, blázen, jsem tomu uvěřila. Protože když někdo mluví o naší budoucnosti, člověk přestane hlídat přítomnost.
„Je to pro nás.“ Tři slova, která otevřou peněženku
Nepřišel a neřekl: „Chci prachy.“ To by působilo surově. On to zabalil do lásky, do důvěry, do plánů. „Rozjede se to, uvidíš.“ „Jen potřebuju překlenout začátek.“ „Za pár měsíců to bude zpátky.“ A samozřejmě: „Ty jsi jediná, kdo mi věří.“
Tohle je věta, která má znít romanticky. Ve skutečnosti je to manipulace s mašlí. Když se staneš „tou jedinou“, automaticky se z tebe stává i ta, která má platit.
Jak se z důvěry stane bankomat
V hlavě jsem si to racionalizovala jak účetní: podnikání je risk, začátky jsou těžké, půjčka se sepíše později, hlavně ať to teď jede. Vždyť je to můj partner. Člověk, kterého znám. Člověk, se kterým spím. Člověk, který mě drží za ruku.
A přesně na tom tihle frajeři staví. Na tom, že intimita vypíná kontrolky. Že se ti nechce být „podezřívavá“. Že nechceš vypadat jako nepodporující fúrie, která řeší smlouvy, když „jde o budoucnost“.
Tak jsem poslala 300 000 Kč. A v tu chvíli jsem se z partnerky změnila v investora bez práv.
Motorka. Symbol toho, co jsem mu ve skutečnosti koupila
Když jsem zjistila, že si koupil motorku, popravdě jsem se skoro rozesmála. Tak moc to bylo průhledné. „Podnikání“ se v jeho slovníku překládalo jako „splním si sen“. „Naše budoucnost“ znamenalo „moje pohodlí“. A „vrátím ti to“ bylo jen placebo, aby mi nevyskočil tep.
Motorka není dopravní prostředek. Motorka je ego na kolech. Hlasitý důkaz, že některým mužům nejde o plán, ale o pocit – že jsou frajeři. A nejlíp se ten pocit kupuje z cizích peněz, protože to pak ani nebolí.
Zmizel. A tím se z něj stal typ, kterého je plná republika
Zmizel je jemné slovo. Ve skutečnosti se vypařil. Bez vysvětlení, bez studu, bez snahy to zachránit. Najednou nebere telefon, neodepisuje, přehazuje vinu, případně se tváří jako oběť: „Ty mi nevěříš.“ „Ty mě dusíš.“ „Já mám teď stres.“
Klasika. Když už nemá co dát, začne mlžit a lhát.
A víte, co je na tom nejvíc odporné? Že takhle se krade v bílých rukavičkách. Ne s pistolí, ale se slovy. Ne násilím, ale pocitem, že jsi „ta jediná“.
Co mi zůstalo? Ponaučení, které bolí víc než ztráta peněz
Ano, 300 000 Kč je peklo. Ale horší je ten pocit, že jsem si koupila vlastní ponížení. Že jsem mu dala něco, co jsem si vydřela, a on to přetavil do svých hraček a útěku.
A přesně tady se rodí tvrdá pravda: kdo chce peníze „na podnikání“ a nemá ani základní transparentnost, plán, smlouvu a respekt, ten nechce podnikat. Ten chce sponzora. A když se sponzor ozve, tak zmizí.
Já už nejsem banka. A jestli mám někdy ještě někomu věřit, tak to nebude na základě jeho řečí. Ale na základě papíru, pravidel a důkazů. Romantika je hezká věc. Ale jen do chvíle, než za ni zaplatíte motorkou pro někoho, kdo se umí ztratit rychleji, než stačíte otevřít internetové bankovnictví.
