Přítel chce vědět kolik vydělávám, aby se rozhodl jestli budu dobrá manželka.

Tohle očividně není partnerství, to je výběrové řízení. Jako bych nebyla člověk, ale developerský projekt. A on ten typ muže, co si jde koupit byt, ale nechce platit moc vysoký nájem. Jenže já nejsem nemovitost. Nejsem ani investice. A rozhodně nejsem ta, která mu bude skládat účty jen proto, aby nějaký panáček mohl zhodnotit, jestli se mu vyplatím.

Tihle „rozumní“ muži jsou pohroma. Všechno si spočítají, všechno musí dávat smysl. Partnerství není o citu, ale o rovnicích. Kolik vyděláváš? Kolik vaříš? Kolik uklízíš? Kolik stíháš? Kolik vážíš? Kolik stojíš? A pak z toho vyvodí výsledek – dobrá manželka nebo špatná investice. Co takhle se jednou zeptat: „Jak se vedle tebe cítím?“ „Děláš mi život lepší?“ „Směju se s tebou?“ Ale ne, na to žádné tabulky nemá.

Je mi jasné, proč se mě ptá. Potřebuje vědět, jestli ho budu moct živit, kdyby náhodou začal „realizovat své sny“, jinými slovy vysedávat doma a čekat, až mu někdo dá grant nebo příležitost. No, to se ale přepočítal. Já totiž nehledám syna, kterého budu živit. Hledám muže, který má páteř, schopnosti a sebevědomí – a ne jen požadavky na mou výplatní pásku.

Zaráží mě, kolik žen na tuhle hru přistoupí. Začnou se ospravedlňovat. „Já ale vydělávám dost, miláčku.“ „Mám přece našetřeno.“ „Nebudeš muset nic platit, všechno zařídím.“ Co to sakra děláme? To si tak málo věříme, že se necháme přeměřit mužem, který by měl být naším rovnocenným partnerem, ne naším auditorem?

Víte, co by mě zajímalo? Kolik žen se kdy zeptalo chlapa: „Kolik vyděláváš? Potřebuju vědět, jestli budeš dobrý manžel.“ Většině z nás by to přišlo neuctivé. Ale když to udělá on, tak je to „realistický přístup“. Ne, není. Je to ponižující a vypočítavé. Je to varovný signál, ne příznak „dospělosti“.

Jsem schopná, pracovitá, inteligentní. Ale moje hodnota se nepočítá podle výše příjmu. Nedefinuje mě, kolik mám na účtu, ale kým jsem. A pokud to někdo nechápe, tak si opravdu nezaslouží ani můj čas, ani můj život.