Článek
Čekala jsem dlouho. Až příliš dlouho. Tři roky společného bydlení, dvě dovolené ročně, stejná postel, stejný nájem, stejný supermarket. Stejný život. A přesto se nic nedělo. Když se někoho ptali, kdy bude svatba, jen se usmíval. „Až to přijde,“ říkával. Nikdy neřekl „ne“. Nikdy ale taky neřekl „ano“. A já čekala.
Zprvu s trpělivostí, pak s nadějí. Nakonec se vztekem. Všichni kolem se zasnoubili, vdávali, rodili. Já jen zametala stejnou podlahu a přemýšlela, co víc musí žena udělat, aby byla dost dobrá na prsten.
A pak mi to došlo. Nemusím čekat. Můžu to udělat sama.
Tak jsem poklekla já
Byla jsem nervózní. Ale šťastná. Měla jsem připravený vtipný prsten, nápad, moment překvapení. Bylo to hravé, milé a naprosto osobní. Vzala jsem jeho oblíbené místo, otevřela řeč o budoucnosti – a zeptala se.
Zasmál se. Ale ne tím roztomilým způsobem. Byl to smích zaskočeného, nepříjemně dotčeného muže. „Ty jsi mě požádala o ruku?“ zopakoval s tónem, jako bych mu oznámila, že jsem právě skopla jeho matku ze schodů.
Pak následovalo to nejlepší: „Tohle se přece dělá jinak. To je moje role. Tohle je ponižující.“
Promiň, že jsem tě pokořila. Láskou.
Ne, nemrzí mě, že jsem to udělala. Mrzí mě jen, že jsem to udělala jemu. Protože milující chlap se nebojí silné ženy. Nebojí se partnerství. A rozhodně se necítí „ponížen“, když ho někdo miluje natolik, že nechce dál čekat.
Jeho reakce mi otevřela oči víc než kterákoli květina, kterou mi kdy dal. Nechce parťačku. Chce někoho, kdo bude tiše čekat na povel. A já taková nejsem a ani nechci být.
Už žádné čekání
Nevím, jestli mu nakonec došlo, co udělal. Ani mě to nezajímá. Já jsem se rozhodla přestat čekat – nejen na prsten, ale i na vztah, kde mě někdo konečně uvidí jako rovnocennou. Ne jako ozdobu. Ne jako služku. Ne jako přítěž.
Chlapa, který nezvládne silnou ženu, nechci. A pokud tě děsí, že tě partnerka požádá o ruku, tak ti přeju pevné nervy. V tomhle světě už totiž nevládneš ty, ale rovnost. A ta bolí jen ty, co na ni nejsou zralí.
