Článek
Byl obyčejný pátek odpoledne. Lidé stáli u pokladen, unavení, zpocení, každý se chtěl dostat domů co nejdřív. Já taky. Měla jsem za sebou náročný den v práci, v ruce těžký košík a v hlavě už jen představu sprchy. Před sebou jsem měla jediného člověka. A za sebou dlouhou frontu dalších.
V tu chvíli se objevila paní. Měla asi šedesát. Rozhodným krokem došla ke mně, ani se nerozhlédla – a prostě se postavila přede mě. Jako by tam stála odjakživa. Bez pozdravu. Bez omluvy. Bez pohledu.
Slušnost neznamená držet pusu
V ten moment jsem se nadechla a řekla: „Pani, já jsem tady byla před vámi.“ Neřekla jsem to útočně. Nepovyšovala jsem se. Jen jsem slušně upozornila, že mě předběhla.
Paní se na mě otočila a zasyčela: „Za nás jsme měli úctu ke starším. Vy jste jen zpovykaný spratek!“ Její tón zněl jako facka. A co hůř – lidé za mnou začali šeptat. Jeden muž si dokonce odkašlal a podotkl: „To víte, mladí dneska…“
Takže já jsem zpovykaná? Protože jsem se ozvala?
Ticho jako schválení
Pokladní nereagovala. Ani se na mě nepodívala. Prostě markovala zboží té paní a ignorovala, co se stalo. Ostatní lidé stáli, koukali jinam nebo si hráli s telefonem. Nikdo se mě nezastal. Nikdo neřekl: „Ano, byla tu první.“ Nic. Ticho. A to ticho bylo výmluvnější než stovky slov.
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak hluboko máme zakořeněnou tuhle pasivní agresivitu. Kdo drží pusu, ten je slušný. Kdo se ozve, ten je problém. Nedejbože, aby mladší člověk upozornil staršího, že porušuje pravidla.
Kdo tu vlastně nemá vychování?
Celou cestu domů jsem přemýšlela. Opravdu jsem udělala něco špatně? Měla jsem mlčet? Měla jsem si nechat předběhnout, protože dotyčné je víc než šedesát? Nebo proto, že má víc vrásek? Nebo že má hlasitější názor?
Opravdu jsme jako společnost došli tak daleko, že slušnost znamená pasivitu, a odvaha říct „ne“ se rovná neúctě?
Nehodlám se tvářit, že je to normální
Ne, nejsem zpovykaná. A ne, nehodlám mlčet jen proto, že se to „sluší“. Pokud někoho rozčiluje, že si mladší žena dovolí bránit svoje místo ve frontě, pak problém není ve mně. Ale v něm.
Nehodlám učit své děti, že musí mlčet, když se děje nespravedlnost. A už vůbec je nenaučím, že „slušnost“ znamená nechat se semlít. Učím je, že slušnost je v tom říct věci na rovinu – bez urážek, ale pevně.
A až mě zase někdo předběhne, ozvu se znovu.
