Prý, když mám důchod 12 000 Kč, jsem se moc nenadělala. Já jsem se ale celý život starala o rodinu!

Začalo to hned po škole. Vdala jsem se mladá, přišly děti a já makala od nevidím do nevidím. Ale ne v kanceláři, kde by to někdo započítal. Doma. V kuchyni. U pračky. U postýlky s horečkou. S hadrem v ruce a taškou z obchodu. Bez volna, bez pochvaly, bez nároku na přestávku.

Když děti povyrostly, přibrala jsem brigády. Noční úklid, výpomoc ve školní jídelně, žehlení pro sousedy. A když rodiče onemocněli, převzala jsem péči o ně. Protože přece nepatří do domova. A taky protože na něj stejně nebylo.

Kde byla moje „neviditelná práce“, když mi teď počítali důchod? Nikde. Neexistovala. V tabulkách se nevedla. A já teď mám 12 000 Kč měsíčně.

Nezlobím se na své děti. Ani na vnoučata. Ale když někdo řekne: „No jo, měla sis víc našetřit,“ chtěla bych mu dát zažít moje roky. Ať si to zkusí. Až se mu pod rukama rozpadne manželství, protože už nic necítí. Až bude v padesáti vyhořelá a úplně sama. Protože se celý život rozdávala. A stát jí řekne: „Měla sis víc hlídat kariéru.“

Ať si tu práci zkusí. Bez nemocenské, bez důchodu, bez uznání. Děti, které neumí poděkovat. Muž, který říkal, že je normální, že se starám. Že je to „ženská role“.

Díky nám mohli jiní pracovat. Muži mohli vydělávat, děti studovat, stát šetřit na sociálních službách. Ale to, co jsme dělaly my, tisíce žen v domácnostech, pečujících, neviditelných to nikdo nezapočítal. Ani morálně, ani finančně.

A teď jsme pro společnost přítěž? Ne. Jsme důkazem, jak umí systém vyždímat člověka a pak ho odhodit jako hadr.

Nečekám, že mi někdo zařídí zpětně odměnu. Ale když slyším, že jsem se „málo nadřela“, zatímco padesátiletý úředník má trojnásobný důchod za třetinu dřiny, bolí mě to.

Už jsem si odpracovala dost. Jen jsem nedostávala výplatu, podpisy a razítka. Ale jsem člověk. A zasloužím si důstojné stáří.

...že jsem si mohla vydělat víc, že jsem měla jít „normálně pracovat“, že jsem doma „nic nedělala“, ať si to přijde zkusit. Ať si vezme moji únavu, moje bolesti zad, moje neprospané noci. A pak ať se podívá na ten papír s částkou 12 000 Kč.

A řekne mi do očí, že jsem si to zasloužila.