Článek
Všude slyším, jak se máme starat o seniory. V televizi, v diskuzích, v moralizujících statusech. Jako by tu existovala jen jedna skupina: chudáci starší, na které dnešní generace kašle.
Ráno vstávám v šest, makám celý den, po práci děti, domácnost, nákupy, papíry, daně, hypotéka. A nad tím vším visí věta: „Nezapomeň na rodiče, nesmíš je zanedbat.“
Dobře. A kdo do háje řeší, jestli nejsem zanedbaná já?
Všichni něco chtějí. Já nemám komu říct „potřebuju“
Moje generace má být najednou všechno:
pracující mašina, citlivý rodič, domácí služka, osobní asistent svých rodičů i tchánů, psychická opora všem. Z jedné strany šéf: „Musíš zvládnout víc.“ Z druhé strany rodina: „Měla bys častěji jezdit, jsme tu sami.“
Když řeknu, že jsem unavená, odpověď je předvídatelná:
„My jsme to měli horší.“
„To dneska nikdo nic nevydrží.“
Jenomže já nebrečím, že mám těžký život. Já jen zjišťuju, že jsem se stala chodícím zdrojem – peněz, času, péče. A celý tenhle aparát se bere jako samozřejmost.
„My jsme se o vás starali“
Rodiče vytáhnou kartu: „My jsme se o tebe starali, teď jsi na řadě ty.“
Ano. Rozhodli se mít dítě. To se většinou pojí s tím, že ho budou živit a vychovávat. Nebyla jsem projekt, do kterého investovali, abych jim ve stáří nosila výnosy.
Když si stěžuju, že nestíhám, že mám práci, dítě, své zdravotní průsery, slyším: „To si na nás ani neuděláš čas?“
Pravda je jiná: čas trávím tím, že vydělávám i na to, aby měli oni kde bydlet, co jíst a čím topit. Ale to se nepočítá. Počítá se jen fyzická přítomnost a poslušné „ano, přijedu“.
Senior jako posvátná kráva, generace uprostřed jako odpadní koš
Ve veřejném prostoru je jednoduché rozdělení:
senioři – oběti systému,
děti – poklad budoucnosti,
a pak já – ta, co to má všechno utáhnout.
Když je protivný důchodce na poště, je „jen unavený a starý“. Kdybych se tak zachovala já, jsem arogantní nána.
Když senior brečí, že je sám, má nárok. Když řeknu, že se hroutím, mám se prý „víc snažit“ a „nebrat si to tolik“.
Nechci být bezcitná. Ale ani neviditelná
Nechci seniory odepsat. Jednou tam skončím taky. Jen odmítám, aby všechna vina za jejich osamělost a nespokojenost padala na mě. Jako bych byla povinná zařídit jim hezký konec života, i kdyby to mělo zničit ten můj.
Chci mít právo říct:
„Dneska nepřijedu, jsem na dně.“
„Teď potřebuju pomoct já.“
„Nezvládnu se starat o všechny, nejsem robot.“
A nechci za to slyšet slovo „nevděčná“. Protože nevděk je i to, když se celá společnost opře do jedné generace a tváří se, že je nesmrtelná a nezničitelná.
