Článek
Můj vlastní syn mi říká „ségra“. A já musím dělat, že je to v pořádku. Každý den, každou hodinu, každou minutu. Mlčet. Usmívat se. A předstírat, že mi netrhá srdce na kusy, když mě obejme a netuší, že jsem jeho matka.
Rozhodli za mě. Prostě mi ho vzali.
Bylo mi sedmnáct, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Strach. Panika. Ale i něco jiného – štěstí. Protože ať už to byla chyba nebo ne, bylo to moje dítě.
Jenže moji rodiče v tom viděli něco jiného. Viděli ostudu. Viděli problém, který je třeba vyřešit.
„Na tohle jsi moc mladá,“ oznámili mi. „To dítě vychováme my a život poběží dál.“
Nebyla to nabídka. Nebyla to možnost. Byl to ortel.
Ještě jsem ani nestihla pochopit, co se děje, a už jsem seděla u právníka. A pak se narodil. A já ho nedržela jako matka. Držela jsem ho jako „starší sestra“. Podepsala jsem papíry, o kterých mi tvrdili, že jsou „pro dobro všech“. Nevěděla jsem, že tím dávám pryč vlastní dítě.
Žiju ve lži, kterou mi vnutili
Dnes mu je osm. Je nádherný, chytrý a veselý. A když mě chytne za ruku, když mi skočí do náruče, když se ke mně tulí – cítím mateřskou lásku, která ale nesmí existovat.
„Ségra, pojď si hrát.“
„Ségra, pomůžeš mi s úkolem?“
„Ségra, mám tě rád.“
A já? Musím se usmívat. Musím dělat, že je to normální. Že je v pořádku, když moje vlastní dítě netuší, kdo doopravdy jsem.
Mnohokrát jsem chtěla pravdu vykřičet. Říct mu: „Nejsem tvoje sestra! Jsem tvoje máma! Miluju tě! Odpusť mi, že jsem tě nechala vzít!“
Jenže kdykoliv jsem naznačila, že bych mohla něco říct, rodiče mě zpražili ledovým pohledem. „Uvědom si, že bys mu tím jen ublížila. Nemůžeš mu zničit dětství.“
Ale kdo zničil to moje? Kdo zničil moje mateřství?
Mysleli na mě? Ani trochu.
Rodiče mi tvrdí, že to udělali pro mě. Že mi tím zachránili život. Že bych jako sedmnáctiletá nemohla dítě vychovat.
Ale pravda je jiná. Nebáli se o mě. Báli se o sebe.
Nechtěli, aby jejich „hodná dcera“ měla dítě tak mladá. Nechtěli, aby sousedi pomlouvali. Nechtěli, aby se museli stydět.
A tak se rozhodli vymazat pravdu. Ukradli mi dítě.
A nejhorší na tom je, že si myslí, že mi pomohli. Že mám být vděčná. Vděčná za to, že mi vyrvali kus srdce a přinutili mě žít v největší lži mého života.
Kdy mu řeknu pravdu?
Každý den přemýšlím, co se stane, až na to přijde. Až začne dávat dohromady věci, které mu nedávají smysl. Až se bude ptát. Až zjistí, že jeho „starší sestra“ je jeho skutečná matka.
Bude mě nenávidět? Přijme mě? Odpustí mi?
A co moji rodiče? Budou se dál tvářit, že to tak bylo nejlepší? Budou lhát až do posledního dechu?
A já? Budu už konečně svobodná?
Protože jedna věc je jistá: Můžou mě donutit hrát jejich hru, ale nikdy mě nepřinutí přestat být jeho matkou. A jednou, až přijde správný čas, všechno mu to řeknu. Ať se stane cokoliv.
