Článek
Moji rodiče si dnes libují, jak skvěle to mají zařízené. Vlastní dům, chata, dvě auta. A k tomu věčná písnička o tom, jak si všechno vydřeli sami. Jenže když se zeptám, jak k domu přišli, přijdou mlhavé vzpomínky na babičku, která jim dům „nechala“. Nezdědili ho až po její smrti. Darovala jim ho, když byli mladí. Aby měli kde začít. A nemusela se o ně bát.
Když jsem teď přišla s prosbou, jestli by mi ručili na hypotéku, aniž bych po nich chtěla jedinou korunu, odpověď byla jasná: Ne.
„To je moc velké riziko.“
„My jsme ti nikdy nic neslíbili.“
„Musíš se postavit na vlastní nohy.“
Já si mám poradit sama. Ale s čím přesně?
Jsem dospělá. Mám práci. Šetřím. Nežiju nad poměry. A stejně mi banka řekne: Bez ručitele nebo bez vlastního kapitálu nemáte šanci.
Nevztekala jsem se. Nepotřebovala jsem miliony. Jen podpis, jen víru, že to zvládnu. Ale místo toho jsem slyšela: „A co když nezaplatíš? Je to velké riziko. Co kdyby ses rozešla s partnerem? Co kdybys přišla o práci?“
Možná bych přišla. Ale není to právě ten moment, kdy má rodina člověka podržet?
Když je pomoc sprosté slovo
Celý život posloucháme, jak jsme zpovykaní. Jak chceme všechno hned. Jak se o nic sami nezasloužíme. Jenže pravda je jiná: my jsme generace, která musí všechno platit sama. Která žije ve světě, kde garsonka stojí víc než dům s pozemkem před 30 lety. A kde vám banka nabídne hypotéku jedině, když máte na účtu tučnou akontaci.
Přitom naši rodiče dostali startovní čáru zadarmo. A teď se tváří, že dát vlastnímu dítěti šanci je rozmazlování.
Až jim bude smutno, že je nikdo nenavštěvuje
Dnes je to jen podpis. Zítra to bude péče. Přivezení na kontrolu. Nákup. Doprovod. Vděčnost. Ale kde začíná loajalita? Možná právě tady. V momentu, kdy dítě něco potřebuje a místo podpory slyší jen výmluvy.
Až jednou zůstanou sami v tom domě, na kterém tak lpěli, možná si vzpomenou, že ta jejich dcera taky potřebovala pomoc. Že místo výčitek, že se „neozývá“, by si měli položit jinou otázku: Kdy jsme to vlastně začali brát jako samozřejmost, že je tu pro nás, když my jsme se na ni vykašlali.
