Článek
Ty to dítě nemůžeš nechat vyrůstat samotné, vždyť z něj bude sobec!“
Takhle přesně zněla věta, která mě bodla jako nůž. Ne proto, že bych ji slyšela poprvé. Ale proto, že ji řekla moje máma. Žena, která mě celý život vychovávala jako jedináčka. A teď mi s vážnou tváří tvrdí, že já dělám chybu, protože nechci druhé dítě.
Ne, mami. Já vím přesně, co dělám. A i proč.
Být jedináček není diagnóza. Ale ty jsi z něj udělala stigma.
Celé dětství jsem poslouchala, že jsem rozmazlená, protože nemám sourozence. Že to mám lehčí. Že se neumím dělit. Jenže já jsem se dělila o všechno. Pozornost, prostor, i ticho. Sdílela jsem to s tvými představami o tom, jak má ideálně vypadat rodina.
Jenže já nejsem tvoje druhá šance. Nejsem generátor vnoučat. A už vůbec nejsem povinná rozšiřovat rodinu jen proto, aby to „nevypadalo blbě“.
Kdo je tu vlastně sobec?
Sobectví není v tom, že mám jedno dítě. Sobectví je v tom, že někdo jiný má potřebu komentovat počet mých dětí podle svého pocitu, své představy a svých nenaplněných očekávání.
Nedělám rozhodnutí podle toho, co se líbí ostatním. Dělám je podle toho, co zvládnu já. Psychicky, fyzicky, finančně. A hlavně, co vlastně chci.
A to, že má pocit, že „jedno dítě je málo“, není můj problém. Je to její projekce. Možná vina. Možná lítost. Možná nevyřešená minulost. Ale není to realita mého života.
Nechci být matka na úkor sebe
Vyrůstala jsem v tom, že děti jsou povinnost. Druhé dítě jako samozřejmý krok. Jenže nikdo už neřeší, kdo ho bude živit, nosit, kojit, vstávat k němu, vyvažovat domácnost a práci.
A když řeknu „druhé dítě nechci“, nepřichází podpora. Přichází soud. Přichází jed. Přichází věta: „To je sobecké.“
Ale co je sobecké víc – mít další dítě, protože to chce společnost? Nebo zůstat u jednoho, protože ho chci zvládnout dobře?
Moje dítě nebude rukojmí
Nechci mít dvě děti, abych „mu měla co říct, až bude velké“. Nechci mít dvě děti, abych vypadala správně. Nechci mít dvě děti, protože to udělá radost ostatním. Nechci mít dvě děti, protože „sourozenci jsou přece normální“.
Chci mít jedno dítě. Protože to je moje volba. A protože vím, že mu můžu dát všechno, nejen věci, ale i přítomnost, klid a skutečný vztah.
A ano, jsem taky jedináček.
Jsem empatická. Jsem schopná. Nejsem rozmazlená. Nejsem sobec. Naučila jsem se být sama se sebou. A díky tomu nejsem závislá na tom, co si myslí ostatní. Ani na tom, co říká máma.
Takže když mi zase řekne, že jedno dítě je málo, že „je to sobecké“, měla by si připomenout, že největší sobectví je nutit ostatní, aby žili podle tvých představ.
