Článek
Já chápu, že duševní zdraví je důležité. Chápu, že vyhoření není sranda. Chápu, že někdo může být v háji tak, že fakt nezvládne normální režim. Jenže pak je tu druhý typ člověka. Ten, který si z „péče o sebe“ udělá profesionální disciplínu a z práce sprosté slovo.
Sousedka přesně tenhle typ je. Úsměv, latte, dlouhá procházka, seminář, „restart“ a mezi tím věta: „Do práce já teď nemůžu. Já se dávám dohromady.“
A já se ptám: z čeho? Z toho, že se ráno probudila do reality, kde se musí platit účty?
Všichni jsme unavení. Jen někdo si to nemůže dovolit
Nejvíc mě vytáčí ta samozřejmost. Jak kdyby bylo normální, že jeden člověk maká a druhý „se opečovává“. Že jeden má vstávání, směny, šéfa, stres, a druhý má „proces“. A oba jsou prý stejně hodnotní, protože „nevíš, co prožívám“.
Jasně. Nevidím jí do hlavy. Ale vidím na fakturu za energie, vidím na cenu potravin, vidím na to, kolik mi mizí z výplaty na odvodech. A hlavně vidím ten rozdíl v postoji: já se ráno zvednu, i když se mi nechce. Ona se ráno zvedne… aby se mohla „zastavit“.
Sociální dávky nejsou kapesné na pohodlný život
Tady se vždycky objeví někdo, kdo začne moralizovat: „Buďme empatičtí.“ Jenže empatie není hloupost. Sociální systém má pomáhat lidem, kteří fakt nemůžou. Kteří spadli. Kteří jsou nemocní, v průšvihu, v krizi. Ne lidem, kteří si z toho udělali finanční polštář, aby nemuseli dělat nic, co je jim „nepříjemné“.
Jestli si někdo řekne: „Práce je toxická, já se radši budu léčit,“ tak fajn. Ale ať si to platí sám. Ne z mých daní. Ne z peněz lidí, co od pondělí do pátku drží tuhle zemi při životě.
Největší drzost? Že se ještě tváří jako oběť
Sousedka má speciální talent: udělat z vlastní pohodlnosti morální nadřazenost. Ona se nefláká. Ona „pečuje“. Ona „nastavuje hranice“. Ona „odmítá systém“. A já? Já jsem prý součást problému, protože „se nechávám vykořisťovat“.
Ať si každý žije, jak chce. Ale ne za moje.
Tady je moje jednoduché pravidlo, které někdo bude nenávidět: dělej si jógu, medituj, choď na terapii, klidně si dej půl roku pauzu. Ale jakmile to začne být placené z kapes lidí kolem, už to není „svoboda“. Už je to parazitování.
A já odmítám tleskat tomu, že někdo nepracuje, protože „o sebe musí pečovat“, zatímco já musím pečovat o jeho rozpočet.
Péče o sebe je fajn. Ale dospělost je taky fajn.
Nejsem bezcitná. Jen jsem alergická na tuhle moderní pózu, kdy se lenost přejmenuje na healing a odpovědnost na toxicitu. Život není wellness pobyt. Dospělost je o tom, že občas děláte věci, které se vám nechce. A pak si teprve zasloužíte odpočinek.
A jestli mi někdo tvrdí opak, tak mu klidně přeju hodně „péče o sebe“. Jen ať si ji, prosím, konečně začne platit sám.
