Článek
Znám pár, který se jednoho dne rozhodl, že pracovat je pod jejich úroveň. Ona zahodila budík, on montérky, sedli si na gauč a usnesli se: „Proč bychom makali, když stát platí?“
Žádná tragédie, žádná nemoc, žádný kolaps firmy. Normální lidi, kteří prostě vyhodnotili, že pohodlí je víc než hrdost. Z podpory udělali životní styl.
Teorie: stát jako dojná kráva
Měli to krásně „promyšlené“.
„Stát má povinnost se postarat.“
„Jiní na dávkách berou víc než my v práci.“
„Proč bychom byli hloupí?“
Takže příspěvek na bydlení, přídavky, hmotná nouze, brali co šlo. Když úřednice nadhodila, že by bylo fajn si hledat práci, cítili se uražení. „Vždyť jsme pracovali dost, teď je řada na státu.“
Jenže „stát“ nejsou kouzelní skřítci. To jsou ti sousedi, co každé ráno vstávají, platí daně a dotují jejich gaučový režim.
Realita: prázdné dny a letáky místo života
První měsíce vypadaly jako sen. Spánek do oběda, seriály, kavárny, fotky s popisky „žijeme si“. Když si ostatní stěžovali na šéfy, odpovídali: „Tak jdi taky na dávky, když ti to vadí.“
Pak zpřísnily podmínky, něco se seškrtalo, něco zkontrolovalo. Najednou méně peněz, ale stejné nicnedělání. A s tím přišla nuda. Dny začaly vypadat stejně, rozdíl byl jen v tom, jestli je v akci máslo nebo salám. Kariéra žádná, rozvoj nula, jen nekonečný čas a pocit, že všichni ostatní jim „utekli“.
Reputace, co smrdí víc než neplacený nájem
Oficiálně „jen teď zrovna nepracují“. Neoficiálně jsou ve čtvrti pro srandu králíkům. Vidí ty pohledy, slyší ty narážky. Dospělí lidé bez invalidity, bez dětí na krku, bez překážek , ale s tunou výmluv.
Syn? Ve dvaceti sedí doma s mobilem, na práci „není dobrá doba“. Jasně. Když nikdy neviděl rodiče normálně vstát, jít do práce a vrátit se unavení, těžko si to dobrovolně zvolí.
Nárok místo vděčnosti
Nejhorší není lenost. Nejhorší je nárok.
Dávky jsou malé, úředníci zlí, stát je „okrádá“. Nikoho z nich nenapadne, že bez těch „hlupáků, co dřou“, by nebylo z čeho vyplácet ani to málo. Vděčnost? Nula. Jen věčné: „My máme právo.“
Je to dobrovolná degradace. Vyměnit vlastní schopnost uživit se za papírování na úřadě a kontrolu, jestli náhodou nemají nárok na něco navíc.
Kabát z ostudy, který nejde svléct
Dnes už ví, že šlápli vedle. Ale přiznat: „Byli jsme líní, vsadili jsme na dávky a prohráli,“ to by bolelo víc než osmihodinová směna. Tak radši dál nadávají na systém a drží se toho svého gauče.
Kabát z ostudy nosí denně. Vidím ho na nich, když se mluví o práci, o plánech, o budoucnosti. Nemají co říct. Jen další výmluvu.
