Syn roky dělá, že mě nezná. Teď najednou přišel a chce ode mě peníze

Roky jsem ho vídala jen z dálky. V obchodě, ve městě, jednou v parku. Vždycky ten stejný manévr: rychlý pohled, okamžité uhnutí očima, ostřejší oblouk, mobil v ruce, „já tě nevidím, ty neexistuješ“. Vlastní syn, který kolem mě prošel jako kolem cizí ženské. Na začátku jsem brečela, pak jsem se omlouvala sama sobě, že je „mladý, zmatený, jednou přijde k rozumu“. Nepřišel. Vánoce beze slova, narozeniny bez sms, roky ticho. Jen někde na fotkách s cizí rodinou se smál, jako by žádná máma nikdy neexistovala.

Až jednou zazvonil. Bez ohlášení, bez omluvy, bez „mrzí mě to“. Prostě stál ve dveřích, jak kdyby se před týdnem odstěhoval na kolej. Uvařila jsem kafe, ruce se mi třásly, půlka mě čekala zázrak, že konečně řekne: „Podělal jsem to, mami.“ Místo toho vytáhl papíry. Hypotéka, dluhy, půjčky, leasing. Představení skončilo větou: „Potřeboval bych pomoct. Jde o peníze.“ Konkrétně tři sta tisíc. Najednou jsem nebyla trapná matka, za kterou se stydí. Najednou jsem byla potenciální bankomat.

Seděl u mého stolu, rozhlížel se po bytě, který jsem roky splácela sama, a mluvil tónem, jakým se mluví na úvěráka v bance. Žádná otázka, jak žiju, jak jsem to zvládala bez něj, jestli něco nepotřebuju já. Jen souvislý monolog o tom, jak je to těžké, jak se mu to „sešlo“ a jak by mi to „samozřejmě vrátil“. A když viděl, že mlčím, vytáhl kartu nejvyšší: „Jsem přece tvůj syn. Komu jinému bych si řekl?“ To bylo dobré. Rodina ho nezajímala, když mě roky míjel na ulici. Rodina neexistovala, když jsem seděla sama na Štědrý večer.Na rodinu si zázračně vzpomněl, až když šlo o tři sta tisíc.

V hlavě mi jely všechny ty roky, kdy jsem prosila já: zprávy bez odpovědi, volání, která nikdy nezvedl, návštěvy, na které „neměl čas“. Prosila jsem o jednu hodinu, o jednu kávu, o jediné vysvětlení. Bylo to moc. Teď prosil on – o peníze, které nemám povinnost nikomu strkat jen proto, že kdysi vylezl z mého těla. Řekla jsem mu naprosto klidně: „Nejsem tvoje banka. Jsem tvoje máma. A ty ses poslední roky tak nechoval.“ Viděla jsem, jak mu zamrzl obličej. Okamžitě otočil: „Takže mě necháš padnout? Jsi fakt krutá. Takhle se chová máma k vlastnímu synovi?“ Ne, takhle se chová máma k dospělému chlapovi, který si roky utíral boty o její city a teď by rád sáhl aspoň na její účet.

Odešel naštvaný, práskl dveřmi jak puberťák. Jeho závěrečná věta: „Až budeš něco potřebovat, nechoď za mnou.“ Ironie. Potřebovala jsem ho roky. Nepřišel. Teď poprvé potřeboval on mě – a narazil. Peníze nedostane. Možná skončí v exekuci, možná si najde jinou „hodnou tetu“, co podepíše, možná ho to konečně donutí podívat se do zrcadla. To už není moje bitva. Já jsem za něj bojovala dost dlouho. Syn, který mě roky neznal, si nemůže zazvonit, hodit na stůl svoje dluhy a tvářit se, že rodina je kouzelná instituce na bezúročnou půjčku. Rodina není bankomat.