Článek
Když mi bylo osmnáct, dostala jsem se na pedagogickou fakultu. Chtěla jsem být učitelkou a celé léto jsem se těšila, až se odstěhuji na kolej.
Jenže několik týdnů před začátkem semestru mi rodiče oznámili, že studovat nepůjdu.
Maminka se vracela do zaměstnání a někdo se musel postarat o mladší sourozence. Bratrovi bylo sedm, sestře pět let.
„Vysokou školu nepotřebuješ. Najdeš si práci tady a odpoledne nám pomůžeš,“ rozhodl otec.
Plakala jsem, prosila a slibovala, že budu jezdit domů každý víkend.
Nepomohlo to.
Místo studia jsem vychovávala sourozence
Nastoupila jsem jako prodavačka do místního obchodu. Každé odpoledne jsem vyzvedávala sourozence, vařila jim a pomáhala s úkoly.
O víkendech jsem uklízela a prala.
Rodiče říkali, že jsem jejich největší opora.
Když jsem si po třech letech chtěla podat novou přihlášku na vysokou školu, otec mě odbyl.
„Teď už přece pracuješ. Na co ti to bude?“
Postupně jsem se smířila s tím, že učitelkou nebudu.
Moji sourozenci později vystudovali vysoké školy. Rodiče jim platili koleje, dopravu i další výdaje.
Nikdy je nenapadlo požádat je, aby se místo studia starali o někoho jiného.
Po třiceti letech přišel další požadavek
Dnes je mi osmačtyřicet. Pracuji jako administrativní pracovnice, mám vlastní rodinu a stále splácím hypotéku.
Bratr je právník a sestra pracuje ve zdravotnictví. Oba mají děti a podstatně vyšší příjmy než já.
Nedávno mi matka oznámila, že by bylo dobré založit společný účet pro vnoučata.
Rodiče chtěli, abychom každý měsíc posílali peníze na jejich budoucí studium.
„Každý z vás dá pět tisíc. Za pár let se jim to bude hodit,“ vysvětlovala.
Připomněla jsem jí, že sama takovou částku pravidelně odkládat nemohu.
Matka se zamračila.
„Ty jsi vždycky myslela hlavně na sebe.“
Poprvé jsem rodičům připomněla minulost
Zeptala jsem se, jestli si vůbec uvědomují, že jsem kvůli nim přišla o možnost vystudovat.
Otec prohlásil, že přeháním.
„Nikdo ti přece nezakazoval učit se celý život,“ řekl.
Připomněla jsem mu, že mi tehdy výslovně oznámil, že na vysokou školu nepůjdu.
Matka odpověděla, že jsme si museli pomáhat.
„A proč jsem musela pomáhat jenom já?“ zeptala jsem se.
Nastalo ticho.
Pak otec poznamenal, že bratr a sestra byli vždycky studijní typy.
Ta věta mě zasáhla víc než všechny předchozí výčitky.
Tentokrát už jsem neustoupila
Rodičům jsem oznámila, že na studium dětí svých sourozenců pravidelně přispívat nebudu.
Ne proto, že bych jim nepřála dobré vzdělání.
Ale proto, že mám vlastní závazky a potřebuji myslet také na svou budoucnost.
Bratr se sestrou se mnou nakonec souhlasili. Přiznali, že otec s matkou návrh vymysleli bez jejich vědomí.
Rodiče se ale urazili.
Matka mi nedávno řekla, že jsem se změnila a přestala být tou obětavou dcerou, na kterou byli zvyklí.
Možná má pravdu.
V osmnácti jsem se musela vzdát vlastního vzdělání, aby moji sourozenci měli zajištěnou péči. O třicet let později se ode mě očekává, že budu platit vzdělání jejich dětí.
A já už odmítám být člověkem, jehož budoucnost se může obětovat pokaždé, když to někomu jinému vyhovuje.
