Rodiče nám posílali 20 000 Kč měsíčně na přilepšenou. Teď přestali a je jim jedno, co budeme dělat

Dlouhé roky nám rodiče posílali peníze. Dvacet tisíc měsíčně. Na přilepšenou. Na děti. Na život. A my byli vděční. Do chvíle, než to stopli. Bez varování, bez rozhovoru. Prý si to teď chtějí „užít“ a my ať se staráme sami. Tak jo. Starat se budeme. Ale v srdci nám zůstává hořkost.

Oni to vidí jako osvobození. My jako podraz. Prý jsme si na ty peníze moc zvykli. Prý jsme se stali závislí. Ale co čekali? Že dvacet tisíc měsíčně bude jen milý bonus, který nepočítáme do rozpočtu? Že ty peníze budeme házet do prasátka?

Realita je taková, že díky téhle pomoci jsme zvládali školky, energie, splátky. Bez nervů, bez dluhů. A hlavně s vědomím, že rodina drží při sobě.

„My jsme vám to nikdy neslíbili,“ řekla mi máma, když jsem se zeptala, co se děje. „Byl to dárek. A teď už chceme žít jinak.“

Dárek? Který trval tři roky, měsíc co měsíc?

Nejde o to, že by mi někdo musel něco dávat. Ale když si na něco vytvoříte systém, když s tím počítáte, když to ovlivňuje váš život… a pak to zmizí bez slova… je to rána.

Hlavně když vás do toho systému ti lidé sami vtáhli.

Oni teď jezdí po světě. Wellness, hory, moře. Chodí na masáže a večeře. Pořád dokola slyšíme, že „peníze budou, my ne“. A že si chtějí užít život, dokud můžou.

Ale co my? My ten život právě táhneme. My řešíme, jestli zaplatíme logopedii nebo novou pračku. My nespíme, protože dítě má horečky a v práci hrozí vyhazov.

A oni nám oznámí, že přestávají „dotovat náš komfort“.
Jaký komfort?

Neříkám, že nám musí platit náš život. Ale když byli tři roky někomu oporou a pak zničehonic přestanou, jsme zklamaní a bereme to jako zradu.

Ať si každý říká, co chce, ale tohle prostě nebylo fér.

Když budu mít jednou svoje dospělé děti… a rozhodnu se jim pomáhat, budu to dělat s rozmyslem. Ne jako náplast, ne jako past. A když budu chtít přestat, udělám to jinak než naši:
S respektem. S vysvětlením. A hlavně s lidskostí a dám jim čas, aby se na to mohli připravit.