Článek
Pamatuju si tu větu přesně. Nebyla křičená. Nebyla ani zlá. O to byla horší. „Můžeš přijít kdykoliv, my tě rádi uvidíme… ale jeho prosím neber.“ Jako by mluvili o špinavých botách. O psovi. O něčem, co se prostě nechává za dveřmi.
Seděla jsem tam a poslouchala důvody. Že se jim nelíbí. Že se k nim nehodí. Že mají „jiné představy“. Nikdo se neptal, jak ho vnímám já. Nikdo se nezajímal, jestli mi s ním je dobře. Hlavní bylo, že oni rozhodli.
Partner jako test poslušnosti
V tu chvíli mi to došlo. Nešlo o něj. Šlo o mě. O to, jestli poslechnu. Jestli přijdu sama, sklopím hlavu a budu se tvářit, že je všechno v pořádku. Že přijmu pravidla, která mě ponižují. Protože co je víc? Rodina přece.
Jenže já nejsem malé dítě, kterému můžou zakázat partnera hned u vchodových dveří. Nejsem figurka, kterou někdo přesouvá po šachovnici podle toho, jak se mu to hodí.
„My tě tím chráníme“
Tohle mě dorazilo nejvíc. Oni si vážně myslí, že mi pomáhají. Že mě chrání před špatnou volbou. Že vědí líp než já, s kým mám sdílet život. Jako by mi nebylo dost let. Jako bych neměla vlastní zkušenosti, rozum, intuici.
Partnera neposuzují podle toho, jak se ke mně chová. Ale podle toho, jestli zapadá do jejich představy. Jestli je dostatečně „slušný“. Dostatečně „vhodný“. Dostatečně „jejich“.
Tak jsem k nim přestala chodit
Neudělala jsem scénu. Nezvýšila hlas. Prostě jsem přestala jezdit. Žádné nedělní obědy. Žádné svátky. Žádné „zastavení se aspoň na kafe“. Protože návštěva, kde musím zapřít kus svého života, není návštěva. Je to představení.
A pak přišly výčitky. Proč nejezdím. Proč se odtahuju. Proč jsem se změnila. Jak je možné, že dávám přednost „někomu cizímu“ před vlastními rodiči.
Ne, tohle není volba mezi rodinou a partnerem
Tohle je volba mezi respektem a manipulací. Mezi vztahem, kde jsem přijímaná celá, a vztahem, kde jsem tolerovaná jen pod podmínkou poslušnosti.
Já nikoho nenutím, aby mého partnera miloval. Nežádám obdiv. Chci jen základní respekt. Když ho odmítají, odmítají tím i mě. A s tím se nedá dál fungovat.
Diví se?
Jestli chtějí mě, musí přijmout i můj život a on je jeho součástí. Ne jeho upravenou, schválenou verzi. Protože já už nechci chodit tam, kde musím nechat část sebe za dveřmi.
A jestli se diví, že nechodím vůbec? Tak ať se diví dál. Já se konečně přestala omlouvat za to, že žiju po svém. Buď mě přijmou i s ním, nebo nás zavrhnou oba. Nenechám se od něj oddělit.
