Článek
Dlouho jsem si říkala, že to přejdu. Že přece nebudu dělat dusno kvůli pár hračkám. Jenže ono to nebylo „pár hraček“. Byla to pravidelná zásilka nesmyslů, která se tvářila jako láska. Plastové zrůdičky, co smrděly chemií. Hračky bez částí, bez návodu, bez logiky. Krabice věcí, které děti ani nechtěly, ale tchán je nosil s výrazem, jako by právě zachránil Vánoce.
A pokaždé, když jsem se nadechla, slyšela jsem tu větu: „To je dárek, buďte rádi.“
Tohle není radost. Tohle je nátlak převlečený za dárek.
Tchán si kupoval přístup k dětem. Za pár korun a hodně hluku
Děti jsou vděčné. Zazvoní, něco dostanou, zajásají. A tchán má pocit vítězství. Nešlo o to, aby jim udělal dobře. Šlo o to, aby byl ten „nejhodnější“. Aby měl svou roli. Aby ho děti zbožňovaly, i kdyby jim nesl doma nalezený šunt.
Jenomže my jsme ti, kdo to pak uklízí. My jsme ti, kdo řeší bezpečnost, prostor, bordel, přetížení dětí, věčné „ještě tohle“ a „ještě tamto“. My jsme ti, kdo vynáší pytle, protože dům není skládka pro tchánovu potřebu být obdivovaný.
A tak jsme nastavili hranici. Normální. Dospělou. Přesnou.
Řekli jsme: Stop. Nechceme to. A bylo zle.
Neřvali jsme. Neponižovali. Řekli jsme klidně: prosím, nekupujte jim takové věci. Když už dárek, tak smysluplný. Nebo se raději domluvme. Nebo jim dejte zážitek. Nebo nic. Protože děti nepotřebují padesát plastů týdně, aby věděly, že je někdo má rád.
Tchán se urazil. Ne jako dospělý chlap, co chápe, že rodiče mají právo rozhodovat o svých dětech. Urazil se jako dítě, kterému někdo vzal hračku.
„Tak si je vychovávejte sami.“
„Tak už k vám nebudu chodit.“
A pak to přišlo naplno: zřekl se nás.
Kvůli dárkům.
Kdo se zřekne rodiny kvůli hračkám, nikdy nechtěl rodinu
Tohle je moment, kdy přestane být cokoliv legrační. Protože v téhle reakci je všechno. Nešlo o děti. Nešlo o nás. Nešlo o vztah. Šlo o jeho ego. O jeho pocit, že má právo dělat si v naší domácnosti, co chce, protože „je děda“.
Ne. Děda není titul, který ruší hranice. Děda je vztah. A vztah se buduje respektem, ne uplácením.
A jestli je jeho láska podmíněná tím, že mu nikdo nesmí říct „ne“, tak to není láska. To je kontrola.
Největší manipulace je ta, která se tváří jako štědrost
Spousta lidí má problém pojmenovat to nahlas, protože „dárky jsou přece hezké“. Jenže štědrost, která vás dusí, není štědrost. Je to nástroj. Způsob, jak si vynutit pozornost, obdiv a privilegia.
A když to zastavíte, přichází trest: ticho, uraženost, pomluvy, odstřižení. Přesně jako v toxických vztazích. Jen s dárkovým papírem.
Nejvíc mě zaráží ta absurdita. Děti o něj přišly ne proto, že by je nemiloval. Ale proto, že se mu nelíbilo, že jsme si dovolili mít pravidla. Dospělý chlap se rozhodl, že raději nebude děda, než aby respektoval rodiče svých vnoučat.
