Vnučka si zvykla za mnou jezdit v den důchodu a chce přispět na život

Ten den mám v kalendáři zakroužkovaný už roky. Den důchodu. Ne proto, že bych ho slavila. Ale proto, že konečně vím, s čím můžu počítat. Kolik mi přijde. Kolik zaplatím. Kolik si můžu dovolit utratit. A kolik si musím nechat na horší časy. Jenže poslední měsíce má ten den nový scénář. A nového hosta.

Vnučka. Vždycky náhodou. Vždycky „jen na skok“. A vždycky s tím stejným podtextem, který se už ani nesnaží skrývat.

Zpočátku jsem si říkala, že jsem přecitlivělá. Že si to možná jen špatně vykládám. Ale náhody se začaly podezřele opakovat. Vždycky v ten den. Vždycky po výplatě důchodu. Vždycky s úsměvem, koláčem z obchodu a historkami o tom, jak je dneska všechno strašně drahé.

A pak to přijde. Nenápadně. Skoro lítostivě. „Babi, já nevím, jestli tenhle měsíc zvládnu nájem.“ Nebo „Ty máš přece důchod jistý, já to mám hrozně nahnuté.“

Jistý. Ano. Ale nízký.

Nejhorší není to, že chce pomoct. Pomáhala jsem. Pomohla bych znovu. Nejhorší je ten pocit samozřejmosti. Jako by se z mého důchodu stal rodinný rozpočet. Jako by bylo automatické, že stará generace zalepí díry té mladší. Bez ohledu na to, z čeho vlastně žije sama.

Nikdo se mě neptá, jestli mi něco zbyde. Jestli mám rezervu. Jestli se nebojím, že jednou budu potřebovat léky, pomoc, služby. Důchod je přece „malý, ale váš“. Tak co by se na tom nedalo ještě něco ukrojit?

Vnučka plánuje dovolené, nové bydlení, životní styl. Já plánuji, jestli mi vyjde elektřina, léky a uhlí. Dva světy. Dvě reality. A mezi nimi tiché očekávání, že ten stabilnější to přece utáhne.

Jenže stabilita v důchodu není pohodlí. Je to křehká rovnováha. Stačí jeden výdaj navíc a všechno se sesype.

Neříkám, že mladí to mají lehké. Nemají. Ale udělat z babičky pravidelný zdroj financí je hranice, která by se rozhodně překračovat neměla. Ale ona to prostě udělala a ještě u toho mluví o solidaritě a rodinné soudržnosti.

Solidarita ale není jednostranná. A láska se neměří tím, kolik komu pošlu peněz.