Článek
Prý jsem moc náročná. Prý příliš řeším značky, příliš se starám o sebe a moje náklady jsou přehnané. Tohle mi řekl chlap, který nosil hodinky za dvacet tisíc a fotil si kafe ve Starbucks, než si z něj vůbec usrkl. Najednou jsem ale já ta „drahá“. Ta, která má svoje standardy. Ta, která si nebere šampon z drogerie za třicet korun, ale objednává kvalitní věci, protože ví, co její pleť potřebuje.
Snažila jsem se to nebrat osobně. Ale jak to nemám brát osobně, když mi někdo vmetne do tváře, že moje existence je příliš nákladná? Ne, to nebylo o kabelkách. Ani o jídle v restauraci. Bylo to o tom, že jsem si dovolila být žena, která se nebojí říct: „Tohle si zasloužím.“ A přesně to mu zlomilo ego.
Když je slabý muž v přítomnosti silné ženy
Nevyčítala jsem mu, že má méně peněz. Vyčítala jsem mu, že má méně odvahy. Vztah není o tom, že vše platí muž. Ale když máš po boku ženu, která vydělává, má styl, postará se o sebe i o domácnost, tak si ji, sakra, važ. Ne jí říkat, že „tohle si nemůžeš dovolit“.
Ten chlap nechtěl partnerku. Chtěl investici s nízkými náklady a vysokým výnosem. Někoho, kdo se spokojí s málem. Kdo bude mlčet, když ji vezme na večeři do fastfoodu. Kdo bude nosit jedny džíny tři roky, protože „ještě nejsou děravé“. A když zjistil, že já to nebudu, zdrhnul jako srab.
Jsem drahá? Ano. A budu ještě dražší
Možná jsem drahá. Extrémně drahá pro každého, kdo si mě nezaslouží. Pro každého, kdo si vztah se mnou plete s výprodejem. Pro každého, kdo nechápe, že kvalita prostě něco stojí – a že ženská, která ví, co chce, není levná, ale neocenitelná.
Nechci partnera, který se bojí mé síly. Nechci někoho, kdo se mnou bude soutěžit, místo aby mě obdivoval. Nechci muže, který mi předhazuje, kolik stojím, místo aby byl hrdý, že mě má.
Takže milý ex…
… pokud ti připadám drahá, fajn. Pořiď si nafukovací pannu s nulovou spotřebou. Možná ti pak zbyde víc peněz, ale rozhodně méně života. Já si zatím koupím nové lodičky a půjdu tančit. Protože já nejsem drahá, jsem prostě k nezaplacení.
