Článek
Říká se, že rozvod je tragédie.
Jo, asi jako když vám z krku sundají závaží, které jste nikdy nechtěla.
A víte co? Bála jsem se. Hodně. Ale ještě víc jsem se bála toho, že budu do konce života žít vedle někoho, kdo mě nevnímá. Kdo mě miloval možná před dětmi. A možná ani tehdy ne.
Ticho, výčitky a studená káva. To bylo naše manželství.
Každý den stejný scénář. Snídaně. Dvě věty. Děti do školky. On do práce. Já do své. Mlčení. Výčitky bez slov. Večer ticho hlasitější než rockový koncert.
Ale navenek? Usměvavá fotka na Facebooku a la „naše krásná rodinka na výletě“.
A pak přijdou ty kouzelné věty, kterým jsem musela čelit:
„Ale vždyť to funguje.“
„Děti mají tátu i mámu, to je nejdůležitější.“
Funguje? Co to jako má být – pračka?
A co je to za model, kde děti vyrůstají mezi dvěma sochami, které spolu mluví jen přes Google kalendář?
A tak jsem se rozvedla. Žádné drama. Jen restart.
Nepotřebovala jsem milence, ani osvícení v Tibetu. Stačilo se jednoho rána podívat do zrcadla a přiznat si:
„Kdy naposledy jsem se smála, protože mi bylo fajn, ne protože to vyžadovala situace?“
Děti jsem si vzala stranou. Vysvětlila. Žádné slzy, žádné lži. Žádné „my se pořád máme rádi“ – protože to není pravda. A děti to poznají. I když jim koupíte LEGO, jako „bolestné“.
Jak to zvládly děti?
Líp, než jsem čekala.
Protože děti nepotřebují dokonalou rodinu.
Potřebují pravdu. Klid. A mámu, která je večer pohladí bez kyselého výrazu na tváři, protože právě přežila další den vedle muže, co se změnil v kus nábytku.
Rozvod není konec. Je to dar.
Ne, neplánuju si to dát na tričko. Ale říkat si každý večer „ještě že jsem to udělala“, to je víc než jakýkoliv prsten.
A těm, co mě litují? Dík. Ale fakt není proč. Mám volnost, kávu, co si vypiju teplou, a postel, kde nemusím předstírat, že se cítím šťastná.
Rozvod není pro slabé. Ale zůstat ve vztahu, kde umíráš po kouscích?
To je teprve odvaha. Hloupá, zbytečná a smutná.
Děkuji Anně a příběh.
