Článek
Řekneš něco, co se nehodí. Zjistíš něco, co se nemá vědět. Nebo prostě jen stojíš někomu v cestě. A pak… bác.
Spadneš z okna.
V Rusku to tak dnes chodí. Jeden za druhým tam z výšky padají podnikatelé, politici, lékaři, novináři… všichni, kdo nějakým způsobem překáží.
A svět? Svět se tomu už ani nediví. Svět se směje. Protože tohle už není tragédie. Tohle je černá komedie.
Oligarcha? Z okna. Novinář? Z okna. Manažer? Z okna.
Jen za poslední dva roky vypadlo „omylem“ z oken přes dvacet lidí. Někteří vedli obrovské firmy. Jiní kritizovali válku na Ukrajině. Někteří prostě jen věděli víc, než měli. A teď jsou mrtví.
Všechny případy mají stejný scénář: padl z okna. Policie řekne, že to byla „nehoda“ nebo „sebevražda“. Bez důkazů, bez otázek.
A my všichni si máme myslet, že je to normální?
Rusko, kde je okno smrtící zbraň
V jiných zemích by vás možná někdo napadl na ulici, nebo by vás zavřeli do vězení. V Rusku? Tam se to dělá tiše.
Stačí okno. Patnácté patro. A ticho.
Kdo padá? Lidi s penězi, s informacemi, s mocí. Ale ne ti, co slouží režimu. Jen ti, co vybočí z řady.
Svět se nejdřív děsil. Teď se směje.
Když to začalo, všichni byli v šoku. Jak je možné, že tolik lidí „náhodou“ padá z oken? Ale časem se to změnilo. Protože když se to stane už po dvacáté, smích je jediná obrana.
A tak vznikají vtipy. Třeba:
- „V Rusku není svoboda slova. Jen svoboda pádu.“
- „Okno je v Rusku nejoblíbenější způsob rezignace.“
- „Když si tě Putin pozve na kávu, nikdy nechoď blízko k balkónu.“
Ale ten smích je studený. Protože víme, co za tím je.
My se možná smějeme. Ale víme, že za každým tím pádem je strach, moc a násilí. Lidi v Rusku už vědí, že když mluví moc nahlas, můžou skončit potichu. Na ulici. Pod oknem.
Tohle není náhoda. Tohle není smůla.
Tohle je metoda. Režim, co nepotřebuje soudy, protože má gravitaci.
A nejhorší je, že to funguje
Kdo se něco dozví, ten mlčí. Kdo vidí, co se děje, radši sklopí hlavu. A kdo to sleduje zvenčí, říká si: „Tohle přece nemůže být pravda.“ Jenže je.
V Rusku dnes nejsi v bezpečí, ani když jsi miliardář. Ani když jsi věrný. Stačí jeden špatný krok. Jedno špatné slovo a pak jeden otevřený balkon.
Takže ano – smějeme se. Ale víme proč.
Smějeme se, protože je to šílené. Protože je to k neuvěření. Ale zároveň víme, že ten smích je jen maska.
Pod ním je děs, hrůza a ticho.
A zatímco se ruská okna dál „otevírají“, celý svět sleduje, kdo spadne příště.
A kdo už nesmí promluvit vůbec.
