Článek
Nejdřív zahlédne něco, co do kolejiště nepatří. Během několika vteřin pochopí, že je to člověk. Strojvedoucí použije rychlobrzdu, houká a doufá, že postava uskočí. Pokud se tak nestane, nemá kam uhnout ani jak vlak zastavit na několika metrech.
Následuje náraz. Pak desítky či stovky metrů brzdění a ticho v kabině, ve které před chvílí probíhala jen obyčejná pracovní směna.
Stovky tun nejde zastavit během několika vteřin
Lidé někdy předpokládají, že strojvedoucí mohl zabrzdit dříve. Vlak se však chová úplně jinak než automobil. Ocelová kola mají na ocelových kolejnicích menší přilnavost a rozjetá souprava váží stovky tun. Brzdnou dráhu navíc ovlivňuje rychlost, hmotnost vlaku, sklon trati i počasí.
Při zkoušce Českých drah zastavila souprava jedoucí rychlostí 160 kilometrů za hodinu až po přibližně 550 metrech. Strojvedoucí přitom člověka kvůli zatáčce, porostu, tmě nebo nepřehlednému úseku často spatří mnohem později.
Od okamžiku, kdy postavu rozezná, do střetu tak mohou zbývat jen vteřiny. Udělá vše, co může, ale současně už ví, že to pravděpodobně nebude stačit.
Po nárazu jeho práce nekončí
Jakmile vlak zastaví, musí strojvedoucí mimořádnou událost ohlásit výpravčímu či dispečerovi a informovat vlakovou četu. Na místo vyrážejí záchranáři, hasiči a policie. Provoz na trati se zastaví a začíná vyšetřování.
Strojvedoucí může být zároveň jediným člověkem, který ví, kde přesně ke střetu došlo a co mu předcházelo. Musí popsat, kdy člověka spatřil, jak reagoval a kdy začal brzdit. Přestože nehodu nezavinil, stává se její součástí, svědkem a někdy i prvním člověkem, který musí zjistit, zda lze zraněnému ještě pomoci.
Do kabiny, kde se řeší, že právě někdo zemřel, přitom stále doléhají běžné starosti cestujících. Proč vlak stojí? Jak dlouhé bude zpoždění? Stihnou přípoj? Málokdo v tu chvíli přemýšlí o člověku sedícím několik vozů před nimi.
V hlavě zůstává obraz posledních vteřin
Po návratu domů nemusí přijít úleva. Některým strojvedoucím se vrací tvář člověka, jeho pohled, zvuk nárazu nebo místo, kde se střet odehrál. Trápí je nespavost, noční můry, úzkost či lekání při nečekaných zvucích. Jiní znovu a znovu přemýšlejí, zda přece jen nemohli udělat něco jinak.
Rozumově vědí, že vlak nemohl zastavit. Pocit viny se však neřídí fyzikou.
Ne každému se po takové události rozvine posttraumatická stresová porucha. Výzkumy ukazují, že u většiny zasažených řidičů nejsilnější obtíže postupně slábnou. Někteří se ale léčí celé měsíce, zůstávají dlouho v pracovní neschopnosti nebo se k řízení už nevrátí.
Nejtěžší může být návrat na stejnou trať
Po volnu, vyšetření a případné psychologické pomoci přichází okamžik, kdy má strojvedoucí znovu usednout do kabiny. Často nejede pouze podobnou soupravou. Projíždí také přesně tím místem, kde člověka srazil.
Trať se nezměnila. U kolejí stojí stejný strom, návěstidlo nebo sloup. Tělo už dávno odvezli, ale paměť dokáže v jediném okamžiku vrátit celý výjev. Někteří strojvedoucí přiznávají, že při každé další jízdě v kritickém místě automaticky zpomalí pohledem a znovu očekávají postavu v kolejišti.
Pomoci může psycholog, podpora rodiny i rozhovor s kolegy, kteří podobnou situaci zažili. V prostředí, kde se dlouho cenila hlavně odolnost a schopnost pokračovat ve směně, však nemusí být jednoduché přiznat, že člověk nezvládá spát nebo se bojí vrátit do práce.
Jedna smrt zasáhne mnohem více lidí
Při střetu na železnici neumírá pouze člověk v kolejišti. Jeho smrt dopadne na rodinu, svědky, záchranáře, cestující i železničáře. Strojvedoucí si ji však často nese v nejbezprostřednější podobě. Viděl ji přicházet přímo před sebou a nemohl před ní uhnout. Někteří se se zážitkem časem vyrovnají a dál bezpečně vozí tisíce cestujících. Jiní už nikdy nebudou projíždět stejným místem bez sevření v žaludku.
Zdroje:
Údaje o brzdné dráze a postupu po střetu vycházejí z materiálů Českých drah a Železničáře. Dlouhodobé psychické následky i rozdílné reakce strojvedoucích potvrzuje systematický přehled zdravotních dopadů těchto střetů.
