Článek
Tchyně si od začátku hrála na laskavou pomocnici. Přinesla vývar, občas pochovala miminko… a pak začala pomalu a jistě testovat hranice. Návštěvy už nebyly domluvené, ani ohlášené. Často s větičkou: „Doufám, že zrovna nekojíš, chci si ji pochovat.“ Jak dítě rostlo, začala plánovat „společné víkendy“. Jenže ne s námi, sama s vnučkou. Bez dovolení, bez respektu, s nulovou sebereflexí. Prý má přece „nárok“. Je to její krev.
Vnouče jako náplast na vlastní frustrace
Všichni známe ten typ. Ženy, které nestihly naplnit svůj život po svém, a tak se upnou na vnouče. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Dcera se odstěhovala, syn má „protivnou“ manželku, takže babička potřebuje nové publikum. Loutku. Mluvicí panenku, kterou bude krmit, rozmazlovat a chlubit se s ní na Facebooku.
Ale když jsem řekla: „Ne, dnes ne. Máme své plány,“ padlo:
„To mi ji chceš úplně zakázat?! To mě donutíš jít k soudu?!“
Vyhrožování soudem? Za to, že chráním své dítě?
Zatímco jiné babičky rády pomohou, přizpůsobí se, moje tchyně se rozhodla bojovat. Prý má právo na „pravidelný kontakt“. Prý jí zákon chrání. A prý, když budu „dělat problémy“, obrátí se na právníka. To už není rodina. To je manipulativní teror.
A víte, co je nejhorší? Že přitom celou dobu říká:
„Já tě přece miluju. Já to všechno dělám z lásky.“
Láska není vydírání
Láska není, když mě někdo nutí předat mu své dítě jako balík. Láska není, když moje „ne“ znamená válku. A rozhodně není láskou, když se mi kvůli ochraně vlastního dítěte chce brečet. Přitom mě všichni varovali: „Budeš to mít těžké, když se s ní nepřátelíš.“ Jenže přátelit se s někým, kdo překračuje každou hranici? Kdo ignoruje moje rozhodnutí jako matky? To není rodina. To je vetřelec.
Jsem máma. A jako máma mám mít poslední slovo.
Dítě není rodinné dědictví, které se o víkendech půjčuje. Dítě není náhrada za prázdný život. A hlavně: dítě není povinné milovat někoho, kdo si to nevydobyl respektem, ale nátlakem.
Tchyně se mě snaží zatlačit do kouta. Ale já to nikdy nevzdám.
