Článek
Řekla to natvrdo. Před dětmi, před manželem, beze studu. „U vás nepřespím. Ty peřiny… Promiň, ale mě by tam svědilo celé tělo.“
Mlčela jsem. Ne proto, že bych neměla co říct. Ale protože mě tak urazila, že jsem chvíli nevěděla, jestli se smát, nebo jí jednu vrazit. Nestává se často, aby vám někdo přímo do očí řekl, že se štítí vašeho domova. Vaší postele. Vás.
A přitom? Žádný bordel tu nemáme. Lidi si u nás rádi dávají kafe, děti si hrají na zemi, v lednici je jídlo, co neurazí. Povlečení měníme normálně. Ale ona má jiný metr. Takový ten arogantní. Podle ní je správná hospodyňka ta, u které to voní jak v lékárně, záchod má naleštěný jak chirurgický sál a z linky by se dalo jíst. A pokud ne – jste šmudla. A hotovo.
Dělá ze mě špínu. A manžel? Mlčí.
Podle ní jsem šmudla. Moje domácnost je fuj. Povlečení málo vyvoněné. Podlaha sice nelepí, ale prý „není cítit čistotou“.
Takhle to říká. Tichým, ale pevným hlasem. A manžel? Ten jen sedí, civí do mobilu a dělá, že neslyší. Když se ho zeptám, jestli mu to přijde normální, odpoví: „To je prostě máma.“
No skvělé. „To je prostě máma.“ A já jsem kdo? Ta, co všechno doma táhne, vaří, uklízí, řeší děti, plánuje výlety, dělá nákupy. Ta, kterou jeho matka urazí a on se za ni nepostaví. Tak díky.
Chce hotel? Ať si ho zaplatí.
Už nechci, aby u nás spala. Ani dnes, ani nikdy. A ne proto, že bych byla uražená. Ale protože lidi, kteří vám vlezou do bytu a ještě vás znechutí vlastníma řečma, do mého prostoru prostě nepatří.
Na návštěvu se chodí s úctou. Ne s lupou a seznamem nedostatků. Ale ona má potřebu všechno komentovat. Jak mám uklizenou kuchyň, že mám málo ručníků, že skleničky nejsou vyleštěné jako u ní. A pak vybalí to svoje: „U vás nepřespím.“
Tak dobře. Ať spí jinde. Klidně v hotelu. Nebo ať si manžel vezme spacák a jede k ní. Ale já nehodlám kvůli ní čistit podlahu zubním kartáčkem, nakupovat nové ložní prádlo a předstírat, že jsem jiná než jsem.
To není rozmazlenost. To je toxická dominance.
Někdo by řekl, že je rozmazlená. Já říkám, že je toxická. To nejsou poznámky. To je systematické ponižování.
Neskrývaná snaha mě shodit. Ukázat, že ona to dělá líp. Že jsem neschopná. Nezkušená. Nehodná jejího syna. Tohle není o čistotě. Tohle je o moci.
A já už tuhle hru hrát nebudu. Nepotřebuju uznání od ženy, která není schopná říct jediné laskavé slovo, ale zato umí zkritizovat i barvu nového ubrusu.
Sbohem a šáteček
Od té chvíle, co odmítla přespat, mám klidnější spaní. Její parfém už necítím nikde. Ani v obýváku, ani v hlavě. Je mi jedno, co si o mně myslí.
Já se už dávno přestala snažit líbit lidem, kteří se mi sami protiví. A tchyně je první v řadě.
A manžel? Ten se bude muset rozhodnout. Buď bude dál přikyvovat mámě, nebo se naučí stát za vlastní ženou.
