Článek
Když jsem ji slyšel říct tu větu své dceři – mojí ženě – poprvé, myslel jsem, že jsem přeslechl. Když to řekla potřetí, pochopil jsem, že je to její oblíbená forma vyjádření nespokojenosti. Prý neumím zatlouct hřebík. Prý neumím vychovávat děti. Prý se neumím chlapsky rozhodnout. A když už něco udělám po svém, tak to stejně není „jak by se to mělo dělat“.
Kdybych za každé její „měli byste“ dostal pětikorunu, mohl bych si místo její návštěvy zaplatit víkend v lázních.
Mlčet? Nebo vybouchnout?
Ne, nejsem zbabělec. Ale když máte každý víkend doma někoho, kdo umí všechno líp než vy – a ještě to dává jasně najevo – buď se naučíte v duchu meditovat, nebo skončíte v kriminále. Já zvolil to první. Tichý odpor. Vnitřní smích. A strategii přežití.
Jenže v tomhle domě se ticho považuje za slabost. Když mlčím, prý nemám názor. Když neodporuju, prý nejsem chlap. A když se nakonec seberu a odejdu do dílny, slyším za zády: „No jo, zase se urazil. To je takovej náš bačkora.“
Bačkora? Nebo klidný člověk?
Možná bych měl křičet. Mlátit do stolu. Dělat scény jako ona. Možná bych měl jednou vybuchnout a říct jí, ať si ten svůj zatracenej názor strčí do zavařovací sklenice a zavře ho do špajzu. Ale víte co? Já na to kašlu. Protože být „bačkora“ ještě neznamená být slaboch.
Já si totiž vybírám bitvy. A zápasit s někým, kdo si plete manipulaci s láskou a pasivní agresi s péčí, je jako hádat se s fénem. Huláká to, pálí to, ale stejně to nepřesvědčíte.
A manželka?
Ta lavíruje. Mezi dvěma světy. Mezi matkou, která ji celý život kritizovala, a manželem, který už nechce být boxovacím pytlem. Někdy se mě zastane. Jindy mlčí, protože „nechce hádky“. A já to chápu. Taky si občas přeju, aby tchyně na chvíli zmlkla. Jenže ona mlčí jen tehdy, když nemá co říct. A to je zhruba nikdy.
Už se nebojím být „měkký“
Jo, možná nejsem ten typ chlapa, co bouchá pěstí do stolu. Ale jsem ten, co drží rodinu pohromadě. Co si večer hraje s dětmi. Co místo slov hází dřevo do krbu. A možná mlčím, když na mě ječí, ale v hlavě už dávno vím, že její slova nejsou pravda. Jsou jen výlevem ženy, která potřebuje kontrolovat svět, protože jinak by se rozpadla.
Navíc, já bačkory nosím rád. Jsou pohodlné. Nepálí, neškrtí. A hlavně – netváří se, že mě milují, zatímco mě dusí.
Takže až mě příště okřikne, že „pořád jen přikyvuju“, usměju se. A v duchu si řeknu: „Alespoň nejsem hysterická ježibaba, která se cítí důležitá jen tehdy, když může někoho ponižovat.“ Bačkora? Možná. Ale aspoň ne toxická.
