Článek
Nejsem žádná nákupní maniačka. Nekupuju dětem hromady plastových kravin. Ale jsem dost stará na to, abych věděla, co znamená symbolický dárek a hlavně, co znamená, když se někdo vědomě rozhodne nic nedat. Ne kvůli nedostatku, ale z principu. A přesně taková je moje tchyně.
Tvrdí, že dětem dárky kazí charakter. Že by si měly vážit přítomnosti, ne dárků. A že kdyby to bylo po jejím, žádné Vánoce se neslaví. Svíčky, zpěv, rodinné teplo – to klidně. Ale nic v balicím papíru. Ani lentilky. Ani pitomý bublifuk.
Prý si děti rozmazlujeme
Prý máme děti nechat sedět v rohu a hrát si s dřevěnou hračkou po manželovi. Ať si cení hodnot. Jenže moje děti nejsou hloupé. A já fakt nemám v plánu se předvádět před návštěvou s tím, jak naše čtyřletá dostala „skvělý“ vyšívací rámeček po babičce, zatímco ostatní děcka rozbalujou LEGO a radostí piští.
Jenže pro babičku je důležitější její ideologie než radost vlastního vnuka. Jak může? Dítě na ni kouká s očekáváním, a ona řekne „já nenosím dárky, nosím přítomnost“. A pak si sedne, upije si bylinkového čaje a čeká, že se malý rozplývá štěstím, že jí může čumět na pantofle.
Dětská radost má hodnotu. A kdo ji cíleně ignoruje, nezaslouží kontakt
Nejde o hračku. Jde o to, že dítě si vytváří vztah a ten roste i skrze malé, obyčejné rituály. Tchyně ten vztah ničí. Nechápe, že tohle není vzdor, ale aktivní odmítání vřelosti. A já to nebudu dál podporovat.
Jednou, dvakrát jsem to přešla. Vysvětlovala. Nabízela kompromisy. Prý si místo toho s dětmi může „zasadit bylinku“. Ale co čert nechtěl, na svátek si nezapomněla sama přát dárky. A očekávala pozornost, vděk a dort. Hm. Takže dárky jen jednosměrně? Tak to ani omylem.
Ode mě už neuvidí nic
Víc ne. Řekla jsem jí naposledy, že pokud nedokáže akceptovat, že součástí vztahu s dětmi je i drobné obdarovávání, které je normální, pak ať nečeká, že je uvidí. Tohle není trest. Tohle je hranice.
Moje děti si nezaslouží být přehlížené. A už vůbec ne něčím, co se označuje jako výchova, ale je to čistá ješitnost. Kdo si hraje na „duchovní nadřazenost“ a přitom je emocionálně skoupý, ten do rodinného kruhu nepatří.
Od té doby máme doma klid. Dárky sice nenosí, ale už se k nám ani necpe. A dětem ani nechyb. Ty totiž moc dobře poznají, kdo dává srdcem a kdo je pozér, co chce jen vypadat jako osvícený myslitel.
