Článek
I když jsem se po příjezdu na Srí Lanku cítila přehlcená podněty zvenku, nakonec mě ke konci prvního týdne přepadl pocit osamělosti. V touze po nalezení útěchy v něčem známém jsem se začala zajímat o psy a rozhodla jsem se navštívit místní útulek s názvem Animal SOS. Byla jsem rozhodnuta chodit tam dobrovolničit a pomoci s čím bude potřeba. Vrátit jsem se však už nedokázala.
První dojmy
Když jsem zaparkovala svůj skútr před branou útulku, vůbec jsem nevěděla do čeho přesně jdu a moje dojmy byly zabarveny rozhovory se slečnou z mého hostelu, která do útulku nadšeně chodila pomáhat. Po vstupu do areálu jsem měla možnost vidět obrovskou zahradu, na které se tu a tam potuloval nějaký ten pes a k tomu asi 3 dobrovolníci. Jeden ze psů byl ochrnutý a byl umístěn v ohrádce na trávníku. Věnovala se mu zrovna jedna starší dobrovolnice - mazlila ho, brala ho na ruce a snažila se si s ním hrát. Přes její nadšení však na psovi byly vidět velké známky stresu z kontaktu, schovával se do rohu, měl vykulené oči a každý, kdo se vyskytl v blízkosti ohrádky ho znervózňoval.
Prohlídka
Čekala jsem, dokud se mně a pár dalších návštěvníků neujala zaměstnankyně útulku - asi čtyřicetiletá veselá paní původem z Francie, která nás měla provádět. Zprvu nám řekla něco o zakladatelce útulku, o které jsem podle fotografie na banneru tyčícího se nad zahradou usoudila, že je také Evropanka. Dále nám vysvětlila, že útulek je rozdělen na 3 části, z nichž jedním je zahrada, kterou jsme měli možnost vidět a pak dva areály, kde žijí psi. Vzala nás do toho, kde je údajně méně psů na metr čtvereční.
První brána
Za první branou do areálu byl takový hluchý prostor – něco jako betonový dvorek, kde byly 4 neprůhledné kotce. První z nich byl otevřený a ležel v něm rotvajler, kterému chyběla část horního pysku. Podle slov provázející paní patřil jednomu z dobrovolníků. V ostatních třech byli také psi nějakého plemene - dva němečtí ovčáci a jeden labrador. Kromě jednoho německého ovčáka, měli všichni nějaký hendikep – slepota, kožní problémy a rotvajler, jak už jsem zmiňovala, postrádal v důsledku infekce část horního pysku. Psi těchto plemen podle průvodkyně v útulku běžně zůstávají jen chvilku, protože je o ně zájem. Mít na zahradě takového psa bývá otázkou statusu, nicméně pouze do té doby, dokud je pes zdravotně v pořádku. Psi bohužel často končívají na řetězu, a tak tento útulek transportuje psy už pouze do zahraničí. Cituji zaměstnankyni: „Často uvidíte před barákem neoficiálně žít jednoho pouličního psa a druhého velkého nějakého plemene jako je labrador nebo německý ovčák na řetězu u boudy. Je to otázka statusu. Barák mají rozpadlý, ale hlavně že mají německého ovčáka. Těchto psů se pak zbaví v momentě, kdy jsou nemocní, staří nebo už nemůžou mít štěňata.“

Němečtí ovčáci za první branou útulku
Druhá brána
Po vstupu ze dvora do areálu mě čekal šok. Stovky psů se volně pohybovalo ve smečkách v areálu, který byl na první pohled velikostí zcela nedostačující. Pozemek byl neviditelně rozdělený na teritoria, do kterých si psi navzájem nezasahovali. Během návštěvy jsem viděla spoustu potyček. Psi na sebe vrčeli, vyjížděli po sobě, štěkali a často je průvodkyně musela rozehnat tím, že na ně vzala tyč a pohrozila jim. Nechyběl jí u toho však úsměv a dobrá nálada.
Podél plotu bylo na pohled asi 10 až 15 velkých klecí, ve kterých byly umístění Psi s poškozením páteře. Podle průvodkyně mají celkově v areálu až 600 takových psů. Tito psi se kvůli nedostatku personálu nedostanou z těchto klecí každý den, pomáhají jim sice dobrovolníci, ale je jich nedostatek. Někteří psi útulek obecně špatně zvládali – kňučeli, brečeli, trpěli separačními úzkostmi a vykazovali známky stresu. Na druhé straně jiní zvládali prostředí velmi dobře. Upřímně bych to přirovnala ke vězení. Sebejistí nervově odolní psi jsou na vrcholu žebříčku a mají se dobře a pak jsou tu ti ostatní, méně šťastní, co se jich bojí.
Po cestě jsem měla také možnost zahlédnout psa, který ležel osaměle vedle boudy s obří otevřenou ránou na krku. Byl po operaci nádoru a přestal se hojit. Ptala jsem se, jestli by nebylo lepší ho uspat a zbavit ho utrpení. Podle průvodkyně se však jednalo o tzv. „no kill shelter“. To znamená, že útulek ctí pravidlo, že pokud pes není v posledním tažení, snaží se ho zachránit. Byl na antibiotikách a práškách na bolest. Radost ze života však byla pryč. Nemohla jsem se tehdy ubránit pocitu, že útulek je veden neefektivně a donutilo mě to zamyslet se nad otázkou, kde jsou vlastně hranice etiky. Ano, my jsme psům život nedali, nemáme právo jim ho brát. Ale máme právo je držet v takových podmínkách a udržovat je při životě, když už navíc jejich tělo vypovídá službu? Zvlášť, když venku je spousta dalších, co potřebuje pomoci?
Útulek je navíc maximálně přeplněn a oficiálně už další psy z těchto důvodů nepřijímá. Lidé však stále házejí přes plot další a další psy a tak se situace stává dlouhodobě neudržitelná nejen z hlediska kapacity, ale i z hlediska velkých finančních nákladů.
Štěňata
V areálu jsem si také všimla kotců se štěňaty. Paní nám říkala, že každý den mladé pejsky zkouší na chvíli dát do jedné ze smeček a pozorují, se jim daří fungovat nejlépe. Jakmile se rozhodnou, že je pro ně určitá smečka vyhovující, postupně je do ní začleňují.
Opatrnost je na místě
Zaměstnanci útulku si také vůbec nemůžou dovolit do útulku přijít v noci. Psi by je podle průvodkyně nepoznali a pravděpodobně by je byli schopní i zabít. Paní se sama zmínila o tom, že stále nosí stejný účes a oblečení, jelikož se jí stalo, že se proti ní psi nedůvěřivě rozběhli, což byla zkušenost, kterou už nechce zažít. Občas také zaměstnanci ráno najdou mrtvého psa, když se přes noc nepohodnou. Viděla jsem mladého psa, který byl pravidelně napaden a opakovaně končil na ošetřovně. Jednoho incidentu jsem sama byla svědkem a všimla jsem si, jak pes ze zoufalství přepl do strachové agrese. Život pro psy je zde zkrátka tvrdý.
Označování
I přes moje zděšení si však uvědomuji, že útulek dělá co může, a i když management útulku by mohl fungovat lépe, na své cestě jsem potkala mnoho psů, kteří mu prošli pod rukama. Dozvěděla jsem se totiž, že psy, se kterými pracovali označují tak, že jim useknou kus ucha, aby do budoucna případně věděli, že nebude problém při odchytu. Vůbec nevím, jak to dělají a ani to vědět nechci, ale když jsem takového psa potkala, věděla jsem že není agresivní, že je očkovaný a pravděpodobně vykastrovaný. Opravdu mě překvapilo, kolik takových psů jsem na svých cestách potkala a jak velký dosah útulek má. Pokud to jde, psům pomohou a vrátí je zpět, odkud je vzali. Pokud je však pes v útulku už moc dlouho, nemohou si dovolit ho vrátit zpět na ulici, protože by ho ostatní psi nepoznali a pravděpodobně by to pro něj skončilo špatně.
Pouliční pes s označeným uchem
Pokud byste se rozhodli adoptovat pejska, můžete se podívat na jejich Instagram. Mají konkrétně dva: animal_sos_srilanka, kde jsou spíše prezentační videa a fotografie a animalsos_adoptions, kde inzerují konkrétní psy.