Článek
Když jsem plačící a naprosto zhroucená volala kamarádce, hned mi zcela racionálně poradila, abych si co nejdřív našla právníka.
Hodně jsem otálela, ale nakonec jsem si sjednala schůzku. Představovala jsem si ho, jako nějakého postaršího prošedivělého pána s životním nadhledem a zkušenostmi. Jaké však bylo překvapení, když namísto postaršího pána ve věku mých rodičů, vstoupil do místnosti velmi pohledný mladý muž něco přes třicet. Já jsem se samozřejmě okamžitě zaradovala a začala si v duchu představovat celý příběh, který začínal divokým sexem na jeho stole, pokračoval kostelními zvony a končil tím, jak vykládáme vnoučatům, že všechno zlé je pro něco dobré. Ze snění mě ovšem velmi rychle vytrhnul jeho dotaz, s čím že vlastně přicházím. Já v té době byla ve stavu, kdy ve mně jakýkoliv dotaz na manžela, nebo nutnost vyslovit to, že se asi budeme rozvádět, vyvolával nekontrolovatelný pláč, doprovázený nehezkými hlasitými vzlyky a hysterickým hledáním kapesníčků. Nemyslím si, že jsem jediná kdo tímhle prošel nebo prochází, proto nechápu, proč právníci nemají na stole krabici s ubrousky, stejně jako psycholožky. Tam dá přece každý těch krabic za sezení klidně hned několik.
Takže přede mnou krásný právník, na stole ani jeden kapesníček, uvnitř mě naprostá panika a slzy na krajíčku. No a teď jak jen duchaplně odpovědět, nejlépe se u toho ještě hezky usmát a vypadat nad věcí. Přehrála jsem si v hlavě všechny metody na téma, jak ovládat své emoce, napočítala do tří, pokusila jsem se všechny slzy, které už tou dobou samozřejmě plnily obě moje oči zatlačit zpět do slzných kanálků a rádoby klidně jsem odvětila:
No, já se asi budu rozvádět…
A on hned: Jak jako asi?
No asi.
Vy jako nevíte?
No já nemám na výběr.
Vždycky je na výběr!
To nezáleží na mně.
Vždycky záleží na obou a vždycky je vina na obou stranách.
No a to už mě teda začal trošku štvát a kostelní zvony začaly pomalu utichat. Jak jako na obou stranách! Jasně, uznávám, je to tak. Ale můj manžel má 90 % a já maximálně 10%. Spíš ale 5%.
Potom říkal něco o tom, že muži to mají po narození dětí těžké, protože přestanou být středem pozornosti. Kdo by to byl čekal, že. A my to těžké nemáme? Snad ani nemusím vyjmenovávat, co všechno se v životě ženy změní po narození dítěte. To už jsem si začala říkat, že si to asi nějak popletl, že nemá obhajovat manžela, ale mě! A že jsem si měla radši najít ženu, právničku. No a na závěr celého rozhovoru mi doporučil přečíst si Čtyři dohody. Což byl zajímavý obrat od šovinistického trouby k tak trochu ezo uvědomělému muži. Takže jsem odcházela naprosto zmatená, na další schůzku jsem se ale stejně trochu těšila. Přece jenom byl to můj první a jediný kontakt po mateřské s hezkým a zcela evidentně i chytrým chlapem a to bylo docela fajn.
Naše další setkání byla taková střídavě oblačná. Já měla od začátku pocit, že situace je jasně daná a já nemám žádnou jinou možnost, než se rozvést. Zatímco on mi říkal, že na mně nevidí, že bych byla rozhodnutá a měl pravdu. Celá ta věc se tak nějak seběhla a já nechtěla rozbíjet rodinu malému dítěti. Manželství pro mě nebylo jen cárem papíru, byl to pro mě slib, že spolu budeme v dobrém i zlém.
Scházeli jsme se více jak rok, rok který mi dal čas a odstup, rok za který jsem hrozně vděčná. Dalo mi to nadhled i prostor ujasnit si co chci. Teď už vím, že je život krátký na to, zůstávat nešťastná v nefunkčním vztahu. A já byla nešťastná hodně. Věřím a doufám, že spokojená máma bez táty, je pro dítě větším přínosem, než smutná s tátou, který se občas objeví se zasmušilým výrazem ve dveřích. Jsem ráda, že udělal vše, co udělal a já s ním díky tomu nemusím být, bez pocitu viny. Proto jsem až po víc jak roce podala žádost o rozvod.
Původně jsem myslela, že se právník na případ podívá a řekne něco ve smyslu super, sedřeme ho z kůže. Podáme žádost o rozvod a bude vymalováno. Ten můj ale ne. Na začátku mě tím hrozně rozčiloval. Tím, že nestál hned zcela jasně na mojí straně a už vůbec mi neřekl, co mám dělat. Od začátku se mě ptal, co vlastně chci a nechal mě se v tom plácat. Nenechal mě vidět svět černobíle, a že jsem k tomu v té době měla hodně velké sklony. Neustále ukazoval i na všechny odstíny šedé. Ač jsem několikrát zvažovala, že právníka změním, musím mu vlastně hodně poděkovat. To on mě naučil, že není důležité ptát se ostatních, ale že nejdůležitější je ptát se sama sebe. Donutil mě přemýšlet hlavně nad sebou, ne nad ostatními a poznat se. Zavedlo mě to zpět až do mých školních let a celkově k zamyšlení se nad mým přístupem a chováním se k ostatním lidem, které taky nebylo vždy úplně fér. Nebylo to příjemné, ale bylo to přesně to, co jsem potřebovala. Dalo mi to pevnou půdu pod nohama a schopnost samostatně se rozhodnout a za svým rozhodnutím si stát. A to bylo to nejdůležitější, co jsem v té době potřebovala.
To my řídíme svůj život, my za něj neseme odpovědnost, to my ho žijeme. Nikdo jiný! Žijme ho proto, jak nejlépe dovedeme. Neptejte se druhých jak máte žít, ptejte se sami sebe. Ta odpověď tam někde je.
