Článek
Přebírá vládu nejen nad mým tělem, ale i nad myšlením. Přijde to většinou úplně z nenadání. Moje dcera jede autem na výlet. Co když se nabourá? Tahle jedna jediná myšlenka okamžitě roztáčí obrovský kolotoč dalších. Co když se nabourá na dálnici, narazí do nich kamion a nepřežije to? Chce se mi plakat a zvracet. Snažím se na to nemyslet. To se mi už v hlavě odehrává film, který nejde zastavit, jak přijíždí sanitka a ona mě volá. Pane bože! Nemysli na to a už vůbec si to takhle nepřehrávej v hlavě! Vždyť si to tím přivoláš! Celý vesmír se teď spojí, aby ti tu myšlenku naplnil! Ne! Prosím! STOP! Nejde to. Moje mysl si jede svůj vlastní velkoformátový film, který nejde zatavit a mně je strašně zle.
Jsem si moc dobře vědomá, jak moc mi tenhle nezvladatelný strach ovlivňuje a „kazí“ život. Vždyť 95 % našich obav se nikdy nenaplní, tak proč to prostě nemůžu pustit z hlavy?
Studuji různé návody, čtu knížky, poslouchám podcasty, sleduji statistiky, ale nic mi nepomáhá.
Jednoho dne mi kamarádka u kafe vypráví, jak jí jistý pan Čeněk pomohl z poporodní deprese díky rodinným konstelacím. A protože tonoucí se stébla chytá a já se ve svém strachu topím už spoustu let, poprosím ji o kontakt. Zkusit se má všechno.
O 2 měsíce později, přicházím do místnosti, kde už čeká asi 10 cizích lidí a pan Čeněk. Jsem nervózní a bojím se. Když dojde na dotaz, kdo chce dnes sestavit konstelaci, hlásím se hned jako první. Když už jsem tady.
Pan Čeněk začne rozsvěcet svíčky a vyzývat všechny bytosti, ochránce a průvodce ke spolupráci a já si v duchu říkám: Nic nehodnoť. Děj se, co se dít má. Jsem vyzvaná, abych vybrala z ostatních lidí to, co k tomu vedlo, co za tím stojí, kam to všechno směřuje a dalších pár pro mě zcela neuchopitelných věcí – lidí – postav, nebo energií, či co.
A já jsem čekala, že bude někdo moje máma, někdo táta a podobně. Přičemž nakonec zjistíme, že za to může ta tatranka, co ji ve třech letech dostal můj bratr a já ne. Ale tak to vůbec není. Snažím se to nějak pochopit, ale nedaří se. Pan Čeněk se lidí v konstelaci ptá, co cítí. Oni se tváří, že vážně prožívají něco silného, ale jejich odpovědi mi absolutně nedávají smysl. Já cítím něčí nohy. Ty jo, doufám, že nejsou moje… Báro! Nepřemýšlej nad smradlavýma nohama! Teď máš cítit energie a léčit se! Nebo tak něco… Asi. Ale to už mě zase zaujaly dvě krásné Slovenky, co se konstelace také účastnily, a já si v duchu říkám: Ty prsa jsou určitě umělý, to přece není možný, aby taková krásná a štíhlá holka měla takový hezký velký prsa. A už jsem zase mimo a vůbec nevím, co se to v té moji konstelaci děje a hlavně si už ani nemůžu vzpomenout kdo že je kdo, nebo co a jsem jen čím dál tím víc zmatená. No výborně. 2 000 v prdeli. Ale co už.
Pak ale nastane zajímavá věc. Když se Čeněk zeptá kluka, který představuje mě, neboli moje aktuální rozpoložení, jak se cítí, ten hned odpoví, že totálně zmateně, že se to celý nějak snaží pochopit, ale že mu to vůbec nejde a myšlenky mu neustále utíkají někam jinam. Že by taky k těm prsům? Každopádně naprosto přesně popsal moje aktuální rozpoložení. Zajímavé.
No a pak to pan Čeněk celé ukončil, zamával pérama z nějakého ptáka a sfoukla jsem svíčku. Moje pocity byly velmi smíšené. Tak jsem to zkusila no. Ale jako 2 000 je dost. Jakože, jestli mi tohle s něčím pomůže, tak se budu velmi, ale velmi divit. Kdo že byla ta paní vzadu a co že to říkala? Bylo to o tomhle životě, nebo o minulých? Představovali ty lidi vůbec lidi? No nic, nechám to být. Stejně to asi prostě nevymyslím.
Uběhl týden a nic, uběhl měsíc, pořád nic. Až najednou, asi po dvou měsících, dcera na výletě autem a v tom přichází ta myšlenka. Co když se něco stane, co když se nabourají? A já si v duchu hned odpovídám: Ale hovno. Myšlenku zcela vypouštím a jdu se věnovat něčemu jinému. Cože? Co se to stalo? Já se dál neutápím v dalších a dalších trýznivých myšlenkách a nerozvíjím dál příběh plný strachu a utrpení? Mně se neotáčí žaludek a není mi fyzicky špatně? Co se to děje? Vůbec nevím, ale je to skvělý! Je mi bez těch myšlenek daleko líp a najednou vidím s jakýmsi nadhledem, jak moc zbytečné jsou a hlavně, že je mít nemusím! A mně se strašně moc ulevilo. Strachy samozřejmě nezmizely úplně, pořád se bojím, ale ty šílené fyzické příznaky se v podstatě úplně ztratily. Pořád mě to napadne, ale už si dokážu říct: To se nestane. A dál nad tím nepřemýšlet. Před tím to prostě nešlo.
Zázrak? Možná. Co se tam doopravdy dělo, netuším. Tomu, že mi zrovna tohle pomůže, jsem popravdě moc nevěřila. Tím, že mi to pomohlo a vlastně asi můžu říct, že mi to i zlepšilo život, jsem si jistá. Proto nepřestávejte hledat a zkoušet nové věci. Jednou něco určitě pomůže, důležité je nevzdat se.
