Článek
Já si ale nejsem jistej.
Nejseš jistej? Jako čím?
No, jestli to chci.
Co jestli chceš?
No mít s tebou děti.
Sedím u svého nového obvodního lékaře, babička i ségra říkaly, že je to sympaťák, tak jsem se tam zašla taky podívat. Jmenuje se Tomáš a má neuvěřitelnou jiskru v očích.
Tak co vás trápí?
Bolavá ruka.
Ukažte?
Koukám, že jste zubařka. Zřejmě to bude přílišnou námahou kloubu. Radši si vás ale pořádně vyšetřím, zvážíme rehabilitace a určitě za mnou budete muset přijít i na kontrolu.
Takhle to začalo.
Tomáš měl v sobě něco neuvěřitelně přitažlivého. Stačil jediný letmý dotek, klidně i mimoděk a mým tělem okamžitě projel neuvěřitelný proud vzrušení. Vzrušení, pro který bych udělala cokoliv.
Jezdil, jako většina doktorů na kole a chtěl, abych jezdila s ním. Hned na první společné vyjížďce se rozhodl sjet betonové schody a mně řekl, že to taky dokážu. Tohle bylo asi poprvé, kdy jsem se setkala s takhle intenzivním pocitem rozporu uvnitř mě samotné. Moje intuice a všechno ve mně křičelo: „Zbláznila ses? Sjíždět schody na kole? To přece nechceš! Vždyť ty vlastně ani nemáš ráda jízdu na kole.“ V pevném výrazu Tomáše jsem ale viděla, že to musím dokázat, jinak u něj klesnu natolik, že už možná žádné příště nebude a já tak strašně moc toužila po tom, aby bylo. Chtěla jsem, aby se mě znovu dotýkal, aby si mě vážil. Ten rozpor byl tak strašně silný, že jsem se rozplakala a schody jsem s pláčem sjela. Tomáš měl radost a já se cítila zrazená, zrazená sama sebou, i když jsem to kupodivu přežila. A protože jsem viděla, že ho můj výkon potěšil, zatímco mě samotnou vůbec, rozhodla jsem se přihlásit do kurzu offroad cyklistiky pro holky, aby měl ze mě radost. Bylo to strašný. Pokaždé jsem byla kompletně celá od bláta, několikrát jsem se odřela tak, že jsem se bála podívat do zrcadla a plakala jsem ještě mockrát. Nenáviděla jsem to, ale Tomáš vypadal spokojeně, to bylo hlavní.
A takhle to bylo v našem vztahu se vším. Po nějaké době mě požádal o ruku a já byla tou nejšťastnější holkou pod sluncem. Jediným malým mráčkem byla jeho touha odstěhovat se z Prahy do hodinu vzdáleného města. Tohle pro mě bylo důležité téma, tohle a děti, po kterých jsem vždycky toužila. Stěhovat se z Prahy, kde jsem vyrostla, mám tam rodinu a zubařskou praxi, jsem v žádném případě nechtěla a on to dobře věděl. Tohle téma zůstalo otevřené až do svatby, po které mi Tomáš oznámil, že se stěhujeme a hotovo. To bylo poprvé, kdy jsem se cítila opravdu s jistotou nešťastná. Tomáš mi ale vysvětlil, že to dělá hlavně kvůli našim dětem, kterým bude na menším městě daleko lépe a že díky stěhování můžeme koupit jeho vysněný dům, který bychom si v Praze dovolit nemohli. Když zmínil děti, celkem rychle jsem se vrátila do starých kolejí a pokorně se vším souhlasila. Má pravdu, pro děti to bude lepší, on bude šťastný a já to nějak zvládnu.
Čas plynul a já to tam nesnášela. Nesnášela jsem ten obrovský dům, který byl hrozně tichý a prázdný i přes moji snahu ho jakkoliv zútulnit, nesnášela jsem zahradu, na kterou ani jeden z nás neměl čas. Nesnášela jsem tu neustálou samotu i každodenní dojíždění do práce a těšila jsem se, až mi to díky mateřské skončí. Dvě čárky na testu, ale ne a ne přijít a já se každý měsíc propadala do čím dál většího splínu. Po víc jak roce snažení, každoměsíčního zklamání, pocitu selhání a smutku, jsem se to rozhodla řešit. Ortel byl ale nemilosrdný. Neprůchodné vejcovody – neplodná. Tomáš na tom nebyl o moc lépe. Najít u něj pár sportovně založených spermií ochotných doplavat až k vajíčku bylo téměř nemožné. A tak nastal kolotoč různých vyšetření, léků, injekcí, zklamání i nadějí, který trval další rok.
Až konečně nadešel den D. Konečně se všechno změní! Konečně budeme mít dítě a já budu šťastná.
Ten den bylo čekání na Tomáše snad nekonečné. Připravila jsem mu jeho oblíbené jídlo, počkala, až si trošku odpočine a přitulila jsem se k němu na gauči.
Tak mám nasazenou veškerou medikaci a doktor říkal, že je konečně správný čas na první pokus. Zajdeš prosím v úterý na kliniku odevzdat sperma? Příští týden jdeme na zákrok.
Já si ale nejsem jistej.
Nejseš jistej? Jako čím?
No, jestli to chci.
Co jestli chceš?
No mít s tebou děti.
No dop*dele, to nemůže myslet vážně! Všechno ve mně totálně vře, ty roky podřizování a odříkání, všechno bylo podle něj! Já chtěla jen jediné! Děti. On mi je přece slíbil a teď neví? On neví!? U nás v rodině se nikdy nedělají scény a už vůbec se nezvyšuje hlas a tak mlčím. Něco uvnitř ale řve, pláče a válí se vztekle po zemi. To ale nejsem já, já se snažím být milá. A tak klidným hlasem říkám, že si o tom promluvíme. Tomáš se se mnou dnes už ale bavit nechce. Zákrok se ruší.
Zoufalá situace si žádá zoufalá řešení. Hledám vhodný termín k naší další diskuzi, který díky Tomášovým službám u záchranky není jednoduché najít. Z práce odcházím dřív a opět chystám jeho nejoblíbenější jídlo.
Nebyl. Zase zopakoval, že neví, jestli děti vůbec chce a že se přece máme dobře i tak. Já ho prosím, aby mi řekl aspoň kdy to vědět bude. Za rok, za dva, za 5? Mně je 32 a jsem oficiálně neplodná. Já nemám čas čekat několik let, jak se rozhodne. Tohle je možná moje jediná šance ty děti mít a já se mám tvářit, že je všechno v pořádku a čekat? Čekat na co? Až mě někdo zachrání? Tomáš svým rozhodnutím, co když děti nebude chtít nikdy.
Jsem nešťastná. Takhle jsem si svůj život, ani manželství nepředstavovala.
Na jedné z nenáviděných cest domů slyším v rádiu rozhovor s jakýmsi životním koučem, ten název povolání zní strašně, ale to co říká mi dává smysl. Hledám si ho na internetu a objednávám se k němu na sezení. 3 měsíce za 60 000,-. Kdyby mi před rokem nějaká kamarádka řekla, že se na něco podobnýho chystá, tak se upřímně zasměju. Já ale vím, že je všechno špatně a nedokážu si absolutně představit jakékoliv řešení. Musím něco udělat, ale nevím co.
To je ale krásný pár, doktor a zubařka! Úžasný velký dům, auta, dovolený, diamantový prsten, co víc by si mohli přát?
Já si ale už nejsem jistá ani tím, jestli mě má Tomáš ještě vůbec rád, moc se se mnou totiž nebaví. Dům i cesty domů nesnáším, padá tam na mě strašná tíha, tíha všech mých nenaplněných očekávání. Většinu času jsem tam sama. Myslím, že mě podvádí. Na dovolenou jsem chtěla jet jinam a strávit ji odlišným způsobem. Velký a tolik obdivovaný diamant, z mého snubního prstenu, demonstrativně vypadnul a zakutálel se, kdo ví kam.
Sedím u svého „životního kouče“ a v duchu se sama nad sebou podivuju, kam mě to život zavedl. Celý mi to přijde absurdní a ještě za ty prachy. Můj životní kouč se s tím moc nepáře a po krátkém seznámení se s mojí situací se mě jednoduše zeptá: A chcete tam s ním být? Taková jednoduchá otázka a taková jednoduchá odpověď, nad kterou vlastně vůbec nemusím přemýšlet. Je to naprosto jasné a okamžité NE. No tak co tam ještě děláte? Co tam vlastně ještě dělám?! Otázka za 60 000,-.
A tak se druhý den stěhuji zpátky do Prahy a podávám žádost o rozvod. Nebylo to snadné. Naplakala jsem celý oceán slz, ale strašně se mi ulevilo. Bylo to jedno z nejlepších a nejtěžších životních rozhodnutí.
Než se rok s rokem sešel, tak se nám oběma, mně i Tomášovi narodili krásné zdravé děti, jen každému s někým jiným. Zázrak? Možná, nebo to tak prostě mělo být.
