Článek
Doufala jsem, že mě třeba právě Pavel Moric opraví. A nebo si mě vezme.
Kupodivu se nestalo ani jedno.
Ale od začátku.
Pavla Morice jsem zaznamenala už někdy před sedmi lety na YouTube. Tehdy na mě moc nezapůsobil. Říkal sice věci, se kterými jsem vesměs souhlasila, ale podával to, pro mě, takovou moc namachrovanou chlapskou formou nadsamce, co ví všechno.
Potom jsem ale viděla jeho rozhovor s Janem Skryjou. Ten jsem už se zájmem dokoukala až do konce. No a finálně mě naprosto okouzlil v podcastu Brocast asi před rokem a půl. Tam je jedním slovem „magic“.
Na Osobním tréninku nás bylo 30, takže to bylo asi tak osobní, jako schůzka s 30 zcela neznámými lidmi a panem Pavlem z YouTube. První co mě překvapilo, byla jeho velikost. Což zní vtipně a možná radši upřesním, že jde o výšku. Na videích působí takovým velkým až velkolepým dojmem a on je přitom docela maličkej. To mu ale absolutně neubírá na půvabu ani charismatu, kterého má, takhle na živo, opravdu na rozdávání. Celou dobu působil mile a uvolněně, i když z něj byl po celou dobu cítit i určitý sklon k disciplíně a jasnému nalajnování celého workshopu. Čas je jen jeden a pro Pavla Morice je myslím, předem jasně dáno, jak ho využije, kdy přijde a kdy odejde. Pro cokoliv více osobního, nebo zabíhání do přílišných detailů prostě nebyl prostor. Časová dotace celého workshopu byla 5 hodin a uteklo to opravdu rychle.
Workshop začínal sezením v lavicích postavených do tvaru u kolem místnosti a „jednoduchými“ otázkami, na které si měl každý sám upřímně odpovědět, typu: Co je smyslem mého života? Ty vogo. To kdybych věděla tak nechodím na workshop za čtyři a půl tisíce. Nicméně když si dá člověk chvilku času, tak tam nakonec něco, co mu dává smysl a dělá to fakt rád, vyštrachá. A pokládat si občas tyhle otázky není nikdy na škodu. Pro mě je asi odpověď tvorba, ta mi dává smysl. Jaká by byla vaše odpověď?
Co na mě taky docela zapůsobilo, bylo jeho neustálé připomínání, že jsme jenom obchodníci s časem. Každému nám nějaký zbývá. Nikdo přesně nevíme kolik a je jen na nás, jak se rozhodneme ho využít.
S tím také souvisí to, že náš život a naši realitu tvoříme právě my naší každodenní volbou. Možná si to neuvědomujeme, ale volíme milionkrát denně. Odložím ten budík, nebo hned vyskočím? Volba. Nasnídám se? Budou to vajíčka? Nebo Donut? Volba. Půjdu pěšky? Autem, nebo tramvají? Volba. Usměju se na něj? Napíšu ji? Volba. Půjdu cvičit, nebo dnes gauč? A tak dále. Je jen na nás jaký si to uděláme. Taková jasná a jednoduchá věc, ale pro mě vlastně zajímavý uvědomění. A ve spojení s tím časem a Cháronem na loďce, co čeká opravdu na každýho, si myslím, že se teď nad svýma každodenníma volbama budu daleko víc zamýšlet. Jasně, taky jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží. Jo a taky samozřejmě neexistuje žádný odkládání na až, protože až… Nemusí přijít.
Takových otázek i odpovědí a hlavně zajímavých vhledů dovnitř nás samých, tam bylo samozřejmě daleko víc. A protože jedna z mnoha dalších věcí, co jsem si odnesla je to, že kdo chce pochopit přítomnost, musí znát minulost, předpokládám, že si z toho každý z těch 30 lidí odnáší něco trochu jiného, důležitého právě pro něj. Svět totiž nahlížíme optikou všech našich zážitků a prožitků z minulosti, které nás hluboce ovlivňují a spouští naše automatické reakce. Nikdo proto nemůže vidět svět, ani naprosto totožnou situaci úplně stejně jako já.
Další fází workshopu byl pohyb v tělocvičně, kde jsme si různě hráli, házeli míčkem a překvapivě i dřepovali. Z čehož si beru jednu zásadní věc a to sice, že si zatraceně málo hrajeme a taky zatraceně málo vnímáme svoje tělo i to, jak se v něm cítíme.
Jedna z her bylo chození po tělocvičně a koukání se mlčky lidem do očí. Dost mě překvapilo, jak moc to bylo lidem „asi“ nepříjemné, protože dívat se mi do očí déle, než 1-2 vteřiny nevydržel z těch 30 lidí vůbec nikdo. Díváte se lidem do očí? I cizím? Jaký to je?
A potom přišel asi nejsilnější zážitek z celého workshopu. Rozdělili jsme se na dvě skupiny po 15. Jedni byli ti, co 3 minuty dávali a druzí 3 minuty dostávali. Ti co dávali, se postavili ke zdi a čekali, zatímco dostávající, se rozestavěli po celé tělocvičně a zavřeli oči. Jejich úkolem bylo jen zavřít oči a uvolnit se. Dávající čekali na hudbu, ve které se zpívalo něco o ayahuasce. Možná, že to byla přímo jedna z písní Ycaros. Každopádně měla něco do sebe, to se musí nechat. On její výběr asi taky nebyl náhodný. Když zazněly první tóny, začali dávající obcházet dostávající a dotýkat se jich. Samozřejmě se předem řeklo, že si nikdo nebude sahat do žádných intimních míst a podobně, ale i tak mě to trošku vyděsilo a nějak jsem si to vůbec nedovedla představit. To budu jako já sahat na cizí lidi a oni na mě? No do prdele.
Naštěstí jsem byla jako první dostávající a bylo to pro mě, hodně překvapivě, prostě neuvěřitelně boží.
Díky zavřeným očím, původnímu rozestavení lidí kolem zdi a taky chození a střídání se, jste nemohli vůbec tušit, kdo se vás právě dotýká. Nejdřív jsem se samozřejmě snažila na to nějak logicky přijít, ale v momentě kdy jsem to nechala být a prostě se jen uvolnila, začalo to být opravdu zajímavý a vlastně krásný. Chvíle kdy se mě dotýkalo víc lidí najednou i chvíle bez doteku, kdy jsem čekala, odkud a jaký dotek přijde. Různorodé energie lidí bez tváře, síla dotyků nebo naopak jejich jemnost. Všeobecně se většina lidí, aspoň u mě, dotýkala ramen, rukou, zad a oblasti klíčních kostí, takže žádné oblasti, kde bych se cítila jakkoliv nekomfortně nebo v ohrožení. Přičemž vlastně nejintimnější byly ty klíční kosti, ale tak zvláštně příjemně. Bylo to prostě strašně hezký, moc to nedokážu slovy popsat, ale byl to fakt silný zážitek a moc ráda bych si to ještě někdy zopakovala. Dávání potom bylo taky vlastně moc fajn a hezký i uvolněný a nikdy by mě nenapadlo, že zrovna na tomhle workshopu něco takového zažiju.
Pak jsme se vrátili zpět do učebny a celý workshop uzavřeli. Ze samotného Pavla Morice na mě celou dobu neuvěřitelně sálalo, že ví daleko víc, že jeho vědomí sahá do neuvěřitelné hloubky a že to co jsme s ním zažili, byla jen mikročástice ze světa, který by nám mohl ukázat, ale nebyl na to čas ani prostor. Myslím si, že osobní koučing s ním musí být velký zážitek a může vás v životě posunout do zcela odlišných sfér, stejně tak jako vícedenní pobyty pod jeho vedením. Tak třeba jednou.
Každopádně své účasti na workshopu rozhodně nelituju, doporučuju a chtěla bych víc.
