Atentáty předmoderní doby: fanatismus i rodinné spory

V minulém článku dílu o historických atentátech jsme se zabývali hlavně přemyslovskou historií. Dnes se s výjimkou poslední politické vraždy podíváme za hranice české kotliny. Představíme si atentáty, jejichž motiv je pokaždé úplně jiný.

Albrecht I. Habsburský patří v tradičním historickém výkladu k nepřátelům Čechů. Syn Rudolfa I., který porazil železnou a zlatou legendu Přemysla Otakara II. Albrecht sám byl hned po olomoucké vraždě posledního Přemyslovce (viz minulý článek) označen za jednoznačného objednavatele, protože Habsburkové s Přemyslovci soupeřili (ačkoliv sám zavražděný Václav byl Albrechtův synovec, nezapomínejme). Albrecht tedy neváhal a z pozice římského krále posadil svého syna na český trůn.

(Jak to dopadlo, si přečtěte zde.)

Ať tak, či onak, sám se brzy stal obětí atentátu. Zavraždil ho jeho synovec Jan, později podle tohoto činu zván Parricida (tedy vrah příbuzného). Janovi bylo 18 a Albrecht mu upíral jeho dědictví, takže Jan neměl z čeho žít. Na strýce apeloval, odvolával se na papeže, získával mocné přímluvce, ale sklízel jen nepochopení a posměch. Až to jednoho dne nevydržel, na svého strýce si se skupinkou společníků roku 1308 počkal a zavraždil ho. Neskončil nijak slavně, nový římský král ho za to dal do klatby a mladík o 4–5 let později zemřel v žaláři.

Francisko Pizzaro patřil k třídě profesionálních bojovníků, kteří se vydali dobývat nový svět. Jejich rodné Španělsko se tímto způsobem zbavovalo potenciálních potížistů, kteří v zemi zbyli po stoletích bojů s Araby na Pyrenejském poloostrově. Ke škodě a nářku místních obyvatel, protože Pizzaro, „pokořitel říše Inků“, patřil k těm nejkrutějším z hrdlořezů, kteří si jeli do Ameriky dobýt bohatství a slávu. Hlavně to bohatství, protože Jižní a Střední Amerika přetékala zlatem, jaké Evropa neznala, a Španělsko bude tímto zlatem financovat nákladnou politiku a náboženské války 17. století.

Množství zlata, které dobyvatelé posílali do Španělska (které jejich výpravy financovalo), bylo vždy řádně pokráceno o to, co si rytíři přivlastnili. V jejich očích dávalo rozum, že se musí náležitě obohatit, když nasazují krk při pálení celých vesnic, popravách bezbranných zajatců, znásilňování a drancování indiánských měst. Jenže Pizzaro svou hamižnost přehnal. Odmítl se o kořist rozdělit se svým společníkem Diegem de Almagrem. Ten se proto Pizzarovi postavil. Domorodci si mohli na chvíli oddychnout, když Španělé válčili mezi sebou, Pizzaro zvítězil a nechal de Almagra uškrtit. Nakonec byl ale zajat a zavražděn (tedy, veřejně popraven) synem svého oponenta. Tak dožil hrdlořez Francisko Pizzaro, a chce se nám říct, kdo s čím zachází, s tím také schází.

Šestnácté století je obdobím věroučných sporů a náboženských válek. Ale také doba vzestupu obchodu a samostatné politiky některých vyspělých zemí. Jednou takovou zemí bylo severní Nizozemí, které si v dlouhých revolučních válkách vydobylo samostatnost na habsburském Španělsku. Dříve jednotné Nizozemí se rozdělilo na severní (zhruba dnešní Nizozemsko) a jižní (zhruba dnešní Belgii). To jižní zůstalo katolické a nadále patřilo Habsburkům. To severní přijalo protestantství a jmenovalo se spojenými provinciemi, které neměly krále, ale správce. Unikátní cesta nizozemských bohatých provincií se podobala demokracii tak, jak jen se v 16. století něco demokracii podobat může. A místodržitelem, kterého Nizozemci zbožňovali, se stal Vilém Oranžský.

Vilém byl totiž strůjcem revoluce, miláčkem davů a hrdinou protestantů po celé Evropě. Právě to poslední z něj dělalo vhodný cíl pro francouzského katolického fanatika Balthasara Gérarda. Nutno říct, že označení „náboženský fanatik“ pro 16. století je poněkud zkreslující. Dnešním pohledem bychom takto možná označili mnoho aktérů politických dějů té doby. Balthasar uposlechl výzvy španělského krále Filipa II., který ztrátu Nizozemí nestrávil, a vypsal na Viléma jako „mor celého křesťanstva a nepřítele lidského pokolení“ vysokou odměnu. Balthasar na druhý pokus Viléma zastřelil narychlo koupenou pistolí na schodech jeho paláce v Delfách roku 1584.

V 16. století se s atentátníky nemazali. Za vraždu hrdiny protestantů a miláčka Nizozemska byl mladý Balthasar vystaven následujícímu mučení:

Albrecht z Valdštejna byl patrně historicky nejmocnějším Čechem (tedy, původem Moravanem). Tento schopný vojevůdce a především válečný podnikatel se stal pro habsburského císaře v období třicetileté války natolik nepostradatelným, že získal až diktátorské pravomoci. Když už císař neměl čím jeho služby zaplatit a ani povýšení Frýdlantska na vévodství nestačilo, daroval císař Valdštejnovi Meklenburské vévodství a Albrecht se jako první Čech stal říšským knížetem. Historici se domnívají, že právě to byla ta kapka, která přelila pohár trpělivosti německých knížat, která s opovržením hleděla na vzestup nevýznamného moravského šlechtice a jeho nedozírnou moc. Na císaři si německá knížata vymohla Valdštejnovo sesazení, a to hned dvakrát, poprvé ho musel císař v zoufalé vojenské situaci povolat zpět.

Jenže druhý Valdštejnův generalát poznamenaly různé pletichy. Dnešní historici se přou o to, zda Valdštejn zradil císaře, nebo nikoliv. Zda jednal o míru se Švédy v rámci svých pravomocí, nebo je překročil. Zda byl pouze přesvědčený mírotvorce, nebo za to od Švédů něco dostal. Buď jak buď, žádný soud, který by historikům pomohl otázku rozřešit, se nekonal. Císař si objednal vrahy, kteří dostihli Albrechta v Chebu a zavraždili ho.

Tento atentát šokoval celou Evropu, protože pomazaná hlava si dovolila bez soudu zavraždit knížete, vlastního šlechtice. A to v době, kdy se takové věci už nedělaly. Císař marně popíral svou vinu, důkazní materiál se pálil ve velkém (ke škodě dnešních historiků), ovšem všechny členy své „popravní čety“ náležitě odměnil a udělil jim tituly a panství (Gallasové a Piccolominiové se stávají zemskou šlechtou). Takže nikdo o totožnosti objednavatele nepochyboval.

Tímto končím článek o atentátech v předmoderní době. Materiálu by se našlo ještě dost. Můžeme se podívat také do starého Říma nebo přeskočit do 19. století, kdy mnoho pomazaných hlav pokusy o vraždu přežilo. Pro dnešek se ale rozloučíme v Chebu s nejmocnějším Čechem všech dob a jeho vrahy, jejichž jména dodnes slýcháme z úst průvodců na českých zámcích.

Marcel Doringy, Atlas rané kolonizace, Lingea 2021.

Josef Janáček, Valdštejnova smrt, Mladá fronta, 1970 (srovnej s: Josef Kollman, Valdštejnův konec Historie 2. generalátu 1631-1634, Academia 2001.)

Josef Šusta: Dvě knihy českých dějin - kniha první: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300-1308, Argo 2001.

Bedřich Šinelář, Vilém Oranžský, Svoboda 1968.