Atentáty předmoderní doby: kopím při konání potřeby, škrcením či dýkou

Atentáty na státníky historie zná, nic nového pod sluncem. Současné atentáty se vyznačují dvěma rozdíly oproti většině historických událostí: 1. Dají se provést na dálku, 2. Bývají většinou neúspěšné.

Když si prohlédnete seznam atentátů v historii, zaujme vás především množství neúspěšných atentátů, které roste, jak se blížíme do současnosti.

Bylo to tak proto, že státníci měli propracovanější donucovací a sledovací aparát a věděli o potenciálních hrozbách, a proto jejich profesionální ochranky dokázaly útočníky včas zastavit? Nebo vzrostl počet pokusů o vraždu státníků a s ním nevyhnutelně i procento neúspěšných pokusů? Tato úvaha je na místě, protože vražda krále z Boží vůle ve středověku běžnému člověku ani nepřišla na mysl. Až ve chvíli, kdy státníci přestávají být nedotknutelnými zástupci nadpřirozena na zemi, množí se množství atentátů.

Možná je ale vysvětlení mnohem, inu „historističtější“ – čím dál zpět jdeme v čase, tím méně toho víme.

Atentáty 20. století přenechám odborníkům na soudobé dějiny. Dnes bych vás chtěla informovat o nejznámějších politických vraždách spáchaných na hlavu státu v Evropě předmoderní doby. A abychom zachovali pestrost, každý z nich bude spáchán z jiného důvodu.

(Řekněme od pádu Říma, protože to by článek neúměrně narostl.)

O smrti svaté Ludmily se dozvídáme z legend, kterým po pravdě řečeno nemůžeme stoprocentně věřit. Ale historici o tomto atentátu nepochybují, ani o jeho motivu. Podle legendistů si tetínskou vraždu objednala kněžna Matka Drahomíra, která vládla jako regentka v Praze za svého syna Václava po smrti manžela. Ludmila byla její tchýně a těšila se velké přízni na dvoře, především měla vliv na své vnuky. Drahomíra si v drsném 10. století nemohla dovolit žádné ohrožení své moci, a tak poslala vrahy na Tetín, kam se Ludmila uchýlila. Proč tam nemohla tchýni nechat dožít? Pravděpodobně se Ludmila nedržela úplně zpátky, Tetín není zase tak daleko od mocenského centra, Drahomíra se jistě stále cítila ohrožena.

Podle legendy poslala dva své vrahy, Tunnu a Gommona (patrně Skandinávce), aby Ludmilu zavraždili. Ti ji uškrtili šátkem nebo šálou. Proč uškrcena? To byl takový zlomyslný žertík. Ludmila si výslovně přála, aby ji prokláli mečem a ona se mohla připojit k mučedníkům, kteří prolévají krev. Tak zvolili způsob, při kterém krev neteče, aby její poslední přání nemuseli splnit.

Tradiční historický výklad zní, že Václava zavraždil jeho bratr Boleslav, protože nesouhlasil s příliš mírnou politikou vůči Německu. Legendisté také Boleslavovi připisují vrozenou krutost a touhu po moci. Dnešní historikové pochybují dokonce o tom, že strůjcem vraždy byl sám Boleslav. Ten totiž hned po bratrově smrti začal budovat jeho kult a nic nenasvědčuje tomu, že spolu měli předtím nějaký spor. Ovšem Václav přijel osudného dne do Staré Boleslavi na bratrovo pozvání. Někteří historici se domnívají, že se jednalo o obyčejnou rodovou mstu nebo důsledek nějaké urážky z předchozího večera.

Když byl kníže Jaromír roku 1035 zvražděn, už měl leccos za sebou. Kosmas nás informuje, že byl zabit, když: „sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních.“ Nutno říci, že tou dobou už měl za sebou kastraci (bratr Boleslav III.) a byl oslepen (druhým bratrem Oldřichem). Také usedl na český knížecí stolec, a to celkem třikrát, přičemž vždy byl z trůnu sesazen. V roce 1035 byl sice seniorem rodu, ale jako stárnoucí slepec předal vládu svému synovci knížeti Břetislavovi (více o něm zde). Tento atentát tak nebyl pravděpodobně snahou odstranit politicky silnou osobnost. Kronikář Kosmas z něj viní konkurenční rod Přemyslovců Vršovce, což by dávalo smysl. Ovšem Kosmas viní Vršovce téměř ze všeho zlého, co se v 10. a 11. století stalo, proto jistotu ani zde nemáme.

Roku 1306 byl ve věku pouhých 16 let zavražděn poslední král z rodu Přemyslovců Václav III. v Olomouci. Po vraždě chytili a okamžitě zabili durynského rytíře, ovšem nikdo ho pořádně nevyslechl. Všem bylo jasné, že atentát si objednal někdo mocnější, protože samotný královrah motiv neměl. Ale možných provinilců bylo tolik, že se zjišťováním nikdo nezabýval. Ostatně v Čechách měli jiné starosti. Problém byl v tom, že za vlády otce zavražděného mladíka, Václava II., přemyslovská moc přesáhla všechny meze, které bylo okolí ochotno respektovat. Český král byl díky nalezištím stříbra pohádkově bohatý, na jeho hlavě se skvěla česká i polská koruna, pokoušel se o korunu uherskou a velmi intenzivně zasahoval do říšské politiky.

Motiv k zavraždění mladého Přemyslovce by mohl mít například jeho oponent na polském trůně Vladislav Lokýtek nebo římský císař Albrecht Habsburský, který toužil získat Čechy pro sebe a své syny. Mluvilo se i o papeži nebo o spiknutí české šlechty, které centrální (až despotická) přemyslovská vláda přestala chutnat. Pravdu se ale už nikdy nedozvíme.

Druhý díl následuje zde.

Petr Charvát: Václav. Kníže Čechů, Vyšehrad 2011.

Petr Charvát, Zrod českého státu, Vyšehrad 2007.

Kosmas, Kronika Čechů, překlad: Marie Bláhová, Karel Hrdina, Argo 2011.

Karel Maráz: Václav III. (1289–1306): Poslední Přemyslovec na českém trůně přehled, Veduta 2007.