Břetislav a Jitka: Jak to bylo doopravdy

...k čemu tam ten řetěz vlastně byl? To je jedno. Ale určitě si ten obrázek z učebnice vlastivědy pamatujete. Jitka měla v pondělí svátek, tak si povězme, jak to bylo doopravdy.

Jitka pocházela z rodu bavorských vévodů. Ne sice těch nejvyšších, kteří z titulu markraběte vládli celému Bavorsku, ale urozená byla dost. K roku 1021 přebývala v klášteře ve Schweinfurtu. Nepřipravovala se na dráhu jeptišky, nýbrž se zde pouze vzdělávala, jak bylo tehdy zvykem. Poslat sestru či dceru na výchovu do kláštera se hodilo. Za výchovu dívenky si klášter nechal zaplatit, jinak by to sestry nedělaly. Ale stále to bylo levnější než vydržovat na dvoře ženskou domácnost hodnou vévodské dcery. Počítat se muselo také s ochranou dívky a její cti v nejistých dobách. Klášter byl jistější. Sestry a dcery představovaly skvělý politický kapitál pro uzavírání spojenectví. Bylo třeba je patřičně chránit.

Jitka zde trávila své dny, vzdělávala se v užitečných činnostech jako vyšívání, zpěv, náboženství a snad i čtení a psaní. Určitě udržovala přátelské i řevnivé vztahy s jinými chovankami kláštera, urozenými dívkami nebo s novickami, které směřovaly k dráze řeholnic. S muži nebo chlapci svého věku do kontaktu nepřišla. Jinak by celá ta sranda s klášterem vyšla vniveč, že. Mluvila se svým zpovědníkem, s knězem, který sloužil v klášteře mši, možná měla někdy urozenou návštěvu. Třeba za ní přijel bratr, aby ji roku 1017 oznámil, že jejich otec zemřel. Nebo ji tuto zdrcující zprávu oznámila a slzičky otřela sama abatyše. Možná ani slzičky nepřišly, možná si Jitka svého otce ani nedovedla vybavit.

Každopádně v klášteře zůstávala i poté, co se vlády v jejím rodném vévodství ujal její bratr Ota Bílý a zde čekala na svůj další osud.

Břetislav se kolem roku 1020 nacházel na Moravě, kterou poměrně nedávno Přemyslovci připojili ke své české državě. Tu spravoval jako knížecí synek. Ovšem nemanželský synek. Ano, čtete správně, nejvýznamnější panovník českého raného středověku byl prachobyčejný levoboček. Jak k tomu došlo?

Břetislavův otec Oldřich je hrdinou jiného veskrze romantického příběhu českých dějin. Někdy kolem roku 1001 se nejmladší knížecí synek jménem Oldřich vracel z lovu se svými družiníky, když zahlédl sličnou Boženu, kterak pere prádlo u studni. Na všech obrazech, které tuto scénu zvěčnily, je Božena spoře oděná. Jelikož zrovna prala, tak to asi nebude daleko od pravdy. Oldřich pro Boženu vášnivě zahořel a rozhodl se, že ji pojme za manželku. Božena patřila podle Kosmy jakémusi „Křesinovi,“ pravděpodobně byla tedy vdaná. Křesina z českých dějin po této zmínce mizí. Vzhledem k tomu, co víme o povaze knížete Oldřicha, tak dobře dělá. Pokud se příběh skutečně udál takto a ne jinak, tak to asi ale nebyla žádná romantika. Vsaďme si ho do kulis drsného 11. století.

Rázný mladý kníže s družinou, celá skupinka rozveselená zdařilým lovem nebo v horším případě rozzlobená tím nezdařeným. Mladý knížecí synek zahlédne nikým nedoprovázenou vesnickou dívku a ta se mu zalíbí. Řekněme pro klidné spaní vaše i mé, že s ní v té chvíli nebyl Křesina, který by se snažil hájit čest své ženy. Nebyl tam nikdo jiný, kdo by únosu chtěl jakkoliv bránit. A tak si ji Oldřich odnesl a snad ani žádná krev netekla.

Božena zřejmě udělala to, co rozumná dívka v této situaci udělá, byla Oldřichovi po vůli. Možná ještě na paloučku cestou nebo později na dvoře. Asi spíš oboje. Oldřich si Boženu ponechal jako svou konkubínu a očividně jí dával přednost před svou první ženou. Tak snad spolu byli spokojeni. Božena (narozdíl od Oldřichovy první ženy) poměrně brzy otěhotněla.

I v této temné a divoké době způsobila daná aféra skandál. Ale Oldřich byl jen nejmladší ze tří synů. Naděje na vládu téměř nulové, ať si tedy nechá konkubínu, aspoň bude mít koníčka a nebude dělat problémy.

Ale osud chtěl jinak. Na trůn po smrti knížete Boleslava II., usedl Oldřichův nejstarší bratr Boleslav III. Ten se ve shodě s dobovými mravy obával konkurence svých dvou bratrů. Jaromíra nechal vykastrovat a nejmladšího Oldřicha chtěl dát zavraždit, což se mu nepovedlo. Oldřich, Jaromír, královna vdova a snad i Božena, buď těhotná nebo s miminem v náručí, uprchli z Čech pod ochranu německého císaře Jindřicha II.

Náhle se Oldřichovy vyhlídky na knížecí stolec jevily v novém světle. Nejstarší Boleslav se octl v nemilosti císaře, odrážel polské útoky a císařem podporovaný pretendent z rodu Přemyslovců, Jaromír, nemohl zplodit následníka. Najednou se Oldřichovi moc hodilo ukázat, že on má dole všechno pohromadě a vytasil se s trumfem – s dědicem.

A že se dědic povedl. Břetislav byl opravdu kus chlapa, silná osobnost. Tak silná, že na sebe s tatínkem často naráželi. Hlavně poté, kdy se Oldřich stal knížetem a ovládl nejen Čechy, ale také Moravu. Když vás dnes dítě nazlobí, zakážete mu Minecraft a změníte heslo na Wifi. Když vás nazlobil syn kolem roku 1030, musel uprchnout do Bavorska, aby si zachránil holý krk. Ale některé věci se nemění. Když vás dítě potěší, odměníte ho malým dárečkem. Třeba Moravou. Ať se kluk naučí panovat.

Tak tedy Oldřich měl Čechy, připojil k nim Moravu, a tam se jeho dědic učil panovat. Zbývalo jediné. Synka řádně oženit. Maminka prala prádlo kdesi u Peruci, o to vznešenější musíme vybrat Břetislavovi nevěstu. Nějakou pannu hodnou postavení, jakého Přemyslovci právě dosáhli. A chtělo by to stvrdit přemyslovské držení Moravy a pojistit si někde v sousedství svou pozici. To byl ale problém. Proč? Proč nemohl Břetislav prostě nakráčet k budoucímu zeťákovi s kytkou a požádat jako slušně vychovaný kníže o ruku ctihodné Jitky? Protože levobočkům se vévodské dcery nedávají. Ani dnes ani tehdy.

K budoucímu zeťákovi možná Břetislav nakráčel. Nikoli s kytkou, ale patrně s velkou družinou. S družinou tak velkou a skvěle vybavenou, aby vévoda ani na moment nezapochyboval. Tohle jsou Přemyslovci. Rod, který vládne celé české kotlině a teď i Moravě. Břetislav je možná levoboček, ale jednou tomuhle všemu bude vládnout. Můžeš to říct o sobě ty, ctihodný vévodo? Mohlo to probíhat asi takto:

Břetislav přednesl Otovi svůj návrh. Korbel dal korbel, pár družiníků se porvalo, pár jich skončilo pod stolem. Když se pomalu začal dvůr probouzet z kocoviny, možná Ota Bílý těžce vzpomínal, co to v noci slíbil (asi jako Boris Jelcin, když opojen vodkou povolil rozšiřování NATO východním směrem). Ale čas nevrátíte, poslové se už rozjeli.

Jeden určitě k císaři, aby ho informoval, že ať se stane cokoliv, nemá Břetislava ani jeho otce trestat. Že Ota je s tím v pohodě. Další putoval k markraběti Adalbertovi, který vládl celému Bavorsku. Další informoval abatyši Schweinfurtského kláštera. Bylo třeba zajistit, aby Jitka byla ve správnou chvíli na správném místě a aby nikdo nekladl Břetislavovi větší překážky, než jaké si žádá dobrý mrav. A možná právě sám Ota Bílý s kocovinou v hlavě sedl na koně a vydal se o celém plánu informovat svou sestru.

„Čechy? Morava? Proč zrovna tam?“

„Bude z tebe kněžna, sestřičko, to je ti málo?“

„Slyšela jsem, že ani nemají pořádné zákony a muži se tam žení, s kolika ženami chtějí,“ ohrne nos Jitka.

„Břetislav je dobrý chlap. Prý na to dohlédne, aby Češi přijali zákon. Udělá tam pořádek, včera mi to říkal,“ přesvědčuje ji Ota.

„Je ten Břetislav vůbec křesťan?“

„Neboj, Čechy už jsou dávno křesťanské. Svatý Václav byl dokonce kníže, předek tvého Břetislava. V Praze mají dokonce biskupa.“

„Ano, slyšela jsem. Toho minulého, Vojtěcha, prý vyhnali, a nakonec ho pohani v Prusku umlátili pádlem.“

„Za pohany přece nemůže tvůj budoucí manžel, Jitko. A vůbec, Břetislav má plán. Vojtěcha ctí, prý je to zvěrstvo, že pražský biskup má hrob v polském Hnězdně. Chce to napravit.“

„Hm, to je tak zbožný?“ zamyslí se Jitka. Břetislav se ji z bratrova vyprávění začíná docela líbit.

„Jasně, hrozně zbožný,“ přikyvuje Ota horlivě, protože vidí, že Jitka je nalomená. Sakra, vždyť už má na vdávání čas. Hrdinský únos sličným knížetem, o tom přece holky jako ona sní, ne?

„Ale je to levoboček. Narodil se z hříchu,“ Jitka se málem pokřižuje, když vysloví svou největší námitku.

„To tě přece nemusí zajímat. On sám je bez hříchu. A vás řádně oddají, o to se už v Čechách postarají, nemusíš se bát.“

Jitka se tváří smířlivěji, jen špitne.

„A jak se v těch Čechách vůbec mluví, Oto, budu mu vůbec rozumět?“

„Břetislav mluví německy skvěle,“ odsekne Ota. Už pomalu ztrácí se sestrou trpělivost. „A vůbec, o čem by si tak s tebou povídal. Na povídání si tě nebere!“

Jitka už nic nenamítá. Docela se jí ten plán zalíbí. Únos. Knížecí syn. Má plány a ambice. Ještě se chtěla bratra zeptat, zda je hezký, ale rozmyslela si to. Je to kníže. A je stejně starý jako ona. Mohlo to s ní dopadnout mnohem hůř.

A tak to taky dopadlo. Břetislav přijel do Schweinfurtu s početnou družinou. Požádal o nocleh, ubytoval se v klášteře. Když spatřil Jitku, která šla s ostatními pannami zvonit na nešpory, popadl ji a unesl. Družina, kterou vzal s sebou, dopadla hůř. Většinu z nich, jak píše Kosmas „zjímali, jedněm oči vyloupali a nosy uřezali, jiným ruce a nohy uťali.“ To jediné odporuje tezi, že celá akce byla předem domluvená. Ale tento prvek si mohl Kosmas do příběhu domalovat, aby mu dodal na dramatičnosti. Vše ostatní totiž svědčí ve prospěch nastíněného scénáře. Břetislava nikdo nepronásledoval nebo alespoň nedohnal. Trestná výprava markraběte Adalberta na Moravu se nekonala. Oldřich nebyl dán do říšské klatby. A Jitka se stala českou kněžnou.

Takže vlastně autoři školních učebnic nelžou. Břetislav musel Jitku posadit na koně a asi i vlasy jí u toho vlály, když ji odnášel. Možná na něj zamilovaně hleděla, určitě byla minimálně zvědavá. Spíš než láska nebo vášeň v tom byl samozřejmě politický kalkul, ale zní to hezky. Přeci jen, my té romantiky v dějinách zase tolik nemáme. Tak si ponechme Břetislava s Jitkou.

Barbara Krzemieńska: Břetislav I.

Petr Charvát: Boleslav II.

Petr Charvát: Zrod českého státu

Josef Žemlička: Čechy v době knížecí

Dušan Třeštík: Přemyslovský stát kolem roku 1000